Dlouhé zlaté vlasy, na nichž sedí krásný věneček upletený z modrých pomněnek. Kulatý obličej s červenými tvářičkami a sněhově bílé šaty. Tak přesně vypadala právě víla Amálka. Ráda se procházela po paloučku, okolo studánky, anebo po lese. Byla to přece lesní víla.
Pokračovat ve čtení →Strašidla
O Zubatém strašidle
Na jednom starém hradě žila už několik tisíc let 2 strašidla – bílá paní a bezhlavý rytíř, kterým se narodilo malé strašidýlko, které bylo celé bílé vyjma očí a pusinky. Nebylo ničím výjimečné, tak mu rodiče říkali jednoduše Strašidlo. Domnívali se, že až vyroste, bude velmi strašidelné a pomůže jim se strašením návštěvníků hradu.
Pokračovat ve čtení →O sýrovém strašidýlku
V jednom městě byl obchod se sýry. Prodávali tam sýry kulaté i hranaté, plesnivé i s dírami, všechny druhy, na které si jenom člověk vzpomene. Nebo taky myš. Ty se totiž dozvěděly, že je v podlaze škvíra, a tak chodily každou noc sýry okusovat.Pokračovat ve čtení →
O hlídacím strašidle ve starém stromě
V jednom lese stál starý strom. V jeho korunách měli svá hnízda ptáci i veverky, u jeho kořenů žily žížaly a všem bylo moc dobře. Strom hlídalo jedno staré strašidlo a staralo se o to, aby se všichni měli dobře.Pokračovat ve čtení →
O malé mořské víle a lehátku
V jednom moři žila malá mořská víla. Jako každá mořská víla si ráda hrála s rybkami, trhala mořské řasy a pletla z nich věnečky a závodila s delfíny. Taky ráda sedávala u břehu moře za kamenem a sledovala lidi, kteří se koupali v moři a slunili na pláži.Pokračovat ve čtení →
Jak bylo strašidlo roztomilé
Žilo bylo jedno malé strašidlo. Bylo modré, mělo veliké oči a vypadalo trochu jako medvídek a trochu jako pejsek. Vlastně nebylo vůbec strašidelné a strašit ani pořádně neumělo. Ostatní strašidla se mu smála a ono z toho bylo smutné.Pokračovat ve čtení →
O hodném strašidle a princezně Karolínce
Kdysi dávno, když byl svět ještě plný králů, princezen, strašidel a čarodějnic, bylo úplně normální, že se ze zámku ztratila princezna. Z vedlejších království se sjížděli princové, aby ji našli, zachránili a dostali ji za ženu i s půlkou království a žili šťastně až do smrti.Pokračovat ve čtení →
Jak housle strašidelně vrzaly
Byly jednou jedny housle a ty příšerně vrzaly. Nebylo to tím, že by na ně někdo neuměl hrát, ani tím, že by je někdo neuměl naladit, bylo to proto, že v nich bydlelo houslové strašidlo. A to strašidlo nemělo hudební sluch. A to byl právě průšvih. Už jste někdy slyšeli někoho hrát hrozně falešně? Je to proto, že strašidlo, které v nástroji bydlí, prostě jenom nemá hudební sluch.Pokračovat ve čtení →
O strašidelné vráně
V jednom království žil král a královna a ti měli dceru princeznu. Byla moc krásná a taky hodná a všichni ji měli moc rádi. Král a královna se báli, aby princeznu nechtěl sežrat nějaký drak, a tak raději všechny draky zabili dopředu. A vypadalo to, že princezna bude žít dlouho a šťastně do doby, než se provdá za nějakého krásného prince a potom bude žít znovu dlouho a šťastně až do smrti.Pokračovat ve čtení →
O víle Vřesence
V jednom krásném lese bylo vřesoviště a v něm žila víla. Jmenovala se Vřesenka a byla celá fialová. Celé dny se starala o to, aby byl vřes krásně čistý a aby všechny staré kytičky poslušně opadaly, a potom je všechny poctivě zametla a kapičkami rosy vydrhla každé místečko.
Pokračovat ve čtení →O bílé paní na pražském hradě
Kdysi dávno žila byla jedna bílá paní. A jak už to tak bývá, strašila na starém hradě uprostřed lesů. Jenomže potom přišli pánové z muzea a rozkázali hrad opravit. A bílá paní se najednou ocitla bez domova. Jenom s malým kufříkem v ruce, do kterého si zabalila svůj závoj, vyrazila do světa najít si nový domov. Tak přišla do Prahy. Hrad nemusela hledat dlouho. Stál totiž na kopci a byl moc dobře vidět ze všech stran. Bílá paní se zastavila na Karlově mostě a zírala na tu nádheru.Pokračovat ve čtení →
O sněhovém strašidle
Byla zima. Rybníky zamrzly, cesty zamrzly, všechno se schovalo pod tlustou pokrývkou bílého sněhu. Dospělým se to moc nelíbilo, ale děti z toho měly radost a chodily stavět sněhuláky a jezdit na saních.Pokračovat ve čtení →
Polednice (Kytice – Karel Jaromír Erben)
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!