V daleké zemi, kde je celý rok sníh a v těch nejvyšších horách se odehrál příběh, který ti chci vyprávět. Stalo se to už dávno. Existuje hora, která je nejvyšší na světě. Lidi tam nechodí. Jsou tam hromady sněhu a někdy se tam spustí lavina. To znamená, že část sněhu se někde uvolní a najednou se celá sesune z hory dolů. I když na té hoře nežili lidé, tak přece jen nějaký život tam byl. Bydlel tam sněžný muž.
Byl obrovský a celý bílý. Měl chlupatou srst, velké ruce a neuvěřitelnou sílu. Žil tam sám v jedné schované jeskyni. Nikdo ji nikdy neviděl. A ani jeho. Tenhle sněžný muž moc rád chodil na procházky. Vždycky vyšplhal na horu, rozhlížel se po krajině kolem sebe a pak si sedl na svůj velký zadek a jezdil po hoře dolů. Byla to pro něj ohromná zábava. Ta hora byla jeho domov. Měl to tam moc rád.
Jednou když se ráno ve své jeskyni probouzel, slyšel nějaký zvláštní zvuk. Jakoby tam venku někdo chodil a u toho si vždycky vzdechl. „Uf, ach, to je těžké.“ Slyšel sněžný muž pořád dokola. Nemohl uvěřit svým uším. Vždyť na jeho horu nikdo nechodí. Pořádně si protřel oči a šel se podívat, kdo to mluví. Obešel celou horu, nemohl nikoho najít. Pořád ale slyšel, že tam někdo je. Pak najednou, až skoro úplně nahoře, viděl člověka. Byl to horolezec. Snažil se vylézt až úplně na ten největší vrcholek hory. Jenže to nebylo jednoduché. Horolezci už chyběl kousek. Ale šlo vidět, že už nemá sílu. Na sněhu mu to klouzalo. Bylo to těžší a těžší. Sněžný muž ho z dálky pozoroval. Když v tu chvíli se pod horolezcem zlomil kus ledu, on uklouzl, spadl do sněhu a spustila se lavina. Sníh ho tahal pod sebe a směrem dolů. Sněžný muž neváhal a velkými kroky běžel za ním. Přeskakoval led, odhrabával sníh a co nejrychleji se snažil horolezce najít.
Když ho konečně vyhrabal ze sněhu, horolezec byl promrzlý, slabý a měl zavřené oči. Sněžný muž si ho vzal do náruče a utíkal s ním do své jeskyně. Tam rychle rozdělal oheň a položil horolezce blízko k němu. Čekal až se probudí. Pořád ho kontroloval. Měl o něj strach. Po nějaké době se horolezec probral. Koukal na sněžného muže. Díval se kolem a viděl, že je v jeskyni a že ho zahřívá oheň. Opatrně si sednul. „To ty si mě zachránil?“ Zeptal se sněžného muže. Ten jen přikývnul a přiložil do ohně. Horolezec pokračoval: „Děkuji ti. Bez tebe bych to nedokázal.“ Sněžný muž se jen usmál. Celou noc ještě horolezec prospal v jeskyni u ohně. Sněžný muž přikládal polena a dával na horolezce pozor. Ráno se cítil už lépe. Byl čas, aby šel domů. Rozloučil se se sněžným mužem a ještě jednou mu poděkoval.
Když šel domů, pořád přemýšlel nad tím, co zažil. Slyšel, že sněžný muž existuje, ale nevěřil v něj. Teď ho ale viděl. A byl mu vděčný za záchranu. Rozhodl se, že mu to nějak oplatí. Nikomu o něm neřekl, protože nechtěl, aby za ním chodili lidi a aby mu někdo ublížil, nebo ho chtěl chytnout. Jednou za čas za ním chodil sám. Vždycky mu donesl něco dobrého, co měl sněžný muž rád a staral se o to, aby jeho hora byla v bezpečí.
