Jak Jirka poznal Bílou paní

V dálce na vysokém kopci stál hrad. Sem tam mu chyběl kus zdi, místy byl dost otlučený a nikdo v něm nebydlel. Spíš to byla taková zřícenina hradu. Občas se na něj přijeli podívat turisté. Prošli se všemi jeho chodbami, podívali se na všechny jeho hradby a pak odjeli. Nikdo nevěděl, jaké tajemství hrad v sobě skrývá. Nikdo netušil, co se na něm děje, když se setmí.

Jednou se na něj přijel podívat jeden zvědavý turista. Jmenoval se Jirka. Moc rád jezdil na výlety a na hrady obzvlášť. Celý hrad probádal křížem krážem. Prozkoumal každé zákoutí. Podíval se z každého rozbouraného okna. Byl na něm tak dlouho, že si nevšiml, že se začalo stmívat. Protože už bylo moc pozdě, rozhodl se, že si postaví poblíž hradu stan a přespí v něm. Na cestu domů vyrazí až ráno. A tak taky udělal.

Jirka nemohl usnout. Pozdě večer vyšel ven, sedl si před stan, zabalil se dekou a pozoroval hvězdy. Pak se zadíval do dálky na hrad. Díval se na něj a byl si jistý, že tam vidí světlo. Pohybovalo se po jeho hradbách. Sem a tam. Jirka nejdřív jen koukal a přemýšlel, co to může být. Pak se rozhodl, že to zjistí. Vytáhl ze stanu bundu, vzal si baterku a šel.

Pohádka pro děti Jak Jirka poznal bílou paní
Jak Jirka poznal bílou paní

Za chvíli stál před hradbami. Všude byla tma. Jen na hradě až úplně nahoře se pohybovalo světlo. Jirka odvážně vyšel nahoru. Schoval se za kamením a čekal, až se světlo k němu přiblíží. Neměl strach. Jeho zvědavost byla větší než jakýkoli strach. Světlo se blížilo, ale nešly slyšet kroky. Už bylo skoro u něj. Jirka vykoukl zpoza kamení a nevěřil tomu, co vidí.

Kolem se procházela bílá paní. Chodila, jako by se nedotýkala země. Měla bílý plášť až na zem. Vysoká bílá čepice, tvarovaná do špičky, jí pevně seděla na hlavě. Měla i bílý obličej. V ruce držela světlo. Jirka rozsvítil baterku a pomalu se k ní přiblížil. Tak, aby ji nevylekal. Bílá paní se zastavila a posvítila si na Jirku.

„Ty se mě nebojíš?“ zeptala se. „Ne, nebojím. Ty jsi bílá paní, že ano? Proč tady musíš být a jak dlouho tady chodíš?“ odvětil jí Jirka. „Máš moc otázek, mladý muži,“ usmála se na něj bílá paní a začala vyprávět. „Protože se mě nebojíš a vypadáš jako hodný mladý muž, odpovím ti. Jsem tady už několik let. Vycházím jen v noci. Přes den spím. Mám za úkol hlídat hrad. Kdysi dávno jsem tady bydlela. Byla jsem královnou zdejšího hradu. Nebyla jsem ale dobrou královnou. Hrad jsem měla raději než lidi. A tak mě sám hrad zaklel. Musím být už navždy bílá paní, která ho v noci hlídá.“ „To mě mrzí,“ odpověděl Jirka. Poznal, že se královna změnila, že už je z ní dobrý člověk. A tak se s ní domluvil, že za ní bude chodit častěji.

Od té doby vždycky, když mohl, přišel za bílou paní. Procházeli se po hradě a povídali si. Bílá paní byla moc ráda, že tam není sama. Jednou, když takhle seděli na hradě, Jirkovi řekla: „Už vím, že lidi musím mít vždycky raději než věci. Ty jsi mě to naučil, Jirko. Děkuji ti.“ Když to dopověděla, zvedl se vítr, hrad se začal třást a světlušky udělaly kolem bílé paní vír. V tu chvíli se ozval mohutný hlas: „Je ti odpuštěno, královno. Můžeš žít, jak budeš chtít. Už nemusíš být bílou paní.“ Hrad poznal, že se královna změnila a že je z ní laskavý člověk. Vrátil jí podobu, jakou měla kdysi. Královna byla šťastná a s radostí Jirku objala. Žila pak tak, jak si vždycky přála.

Ten hrad tam stojí dodnes. Doteď tam můžeš večer vidět světlo. Už to ale není světlo bílé paní. Je už od Jirky a jeho nejlepší kamarádky královny. Chodí tam spolu na noční procházky dodnes. A spolu si připomínají, jak je důležité mít rád více lidi než věci.


Pohádka Jak Jirka poznal Bílou paní na YouTube »

4.7/5 - (137 votes)

Komentáře: 4

  1. Tato pohádka mě zaskočila, protože jsem to četl večer.
    Ale dopadlo to dobře. To jsem byl rád.
    A zrovna v ten den jsme s rodinou byli na hradě.
    Maxim, 8 let

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..