Jak Jirka poznal bílou paní

4 min. čtení

V dálce na vysokém kopci stál hrad. Sem tam mu chyběl kus zdi, někde byl dost otlučený a nikdo v něm nebydlel. Spíš to byla taková zřícenina hradu. Někdy se na něj jeli podívat nějací turisti. Prošli si všemi jeho chodbami, podívali se na všechny jeho hradby a pak odjeli. Nikdo nevěděl jaké tajemství hrad skrývá. Nikdo netušil, co se na něm děje když se setmí.

Jednou se na něj přijel podívat jeden zvědavý turista. Jmenoval se Jirka. Moc rád jezdil na výlety a na hrady obzvlášť. Celý hrad prošel. Prozkoumal každé zákoutí. Podíval se z každého rozbouraného okna. Byl na něm tak dlouho, že si nevšiml, že už se začalo stmívat. Protože bylo moc hodin, rozhodl se, že si postaví někde blízko stan a přespí v něm. Na cestu domů vyrazí až ráno. A tak taky udělal. Jirka nemohl usnout. A tak pozdě večer vyšel ven, sedl si před stan, zabalil se dekou a pozoroval hvězdy. Pak se zadíval do dálky na hrad. Díval se na něj a byl si jistý, že tam vidí světlo. Pohybovalo se po jeho hradbách. Sem a tam. Jirka nejdřív jen koukal a přemýšlel, co to může být. Pak se rozhodl, že to zjistí. Vytáhl ze stanu bundu, vzal si baterku a šel.

Za chvíli stál před hradbami. Všude byla tma. Jen na hradě až úplně nahoře se pohybovalo světlo. Jirka odvážně vyšel nahoru. Schovával se za kamením a čekal, až se světlo přiblíží k němu blíže. Neměl strach. Jeho zvědavost byla větší než nějaký strach. Světlo se blížilo, ale nešly slyšet kroky. Už bylo skoro u něj. Jirka vykoukl zpoza kamení a nevěřil tomu, co viděl. Kolem se procházela bílá paní. Chodila jakoby se nedotýkala země. Měla bílý plášť až na zem. Vysoká bílá čepice, tvarovaná do špičky ji pevně seděla na hlavě. Měla i bílý obličej. V ruce držela světlo. Jirka rozsvítil baterku a pomalu se k ní přiblížil. Tak aby ji nevylekal. Bílá paní se zastavila. Posvítila si na Jirku. „Ty se mě nebojíš?“ Zeptala se. „Ne nebojím. Ty jsi bílá paní že ano? Proč tady musíš být a jak dlouho tady jseš?“ Odvětil jí Jirka. „Máš moc otázek mladý muži.“ Usmála se na něj bílá paní a začala vyprávět. „Protože se mě nebojíš a vypadáš jako hodný mladý muž, odpovím ti. Jsem tady už několik let. Vycházím jen v noci. Přes den spím. Mám za úkol hlídat hrad. Kdysi dávno jsem tady bydlela. Byla jsem královnou na tomhle hradě. Nebyla jsem ale dobrá královna. Hrad jsem měla radši než lidi. A tak mě sám hrad zaklel. Musím být už navždy bílá paní, co ho v noci hlídá.“ „To mě mrzí.“ Odpověděl Jirka. Poznal, že se královna už změnila, že už je z ní dobrý člověk. A tak se s ní domluvil, že za ní bude chodit častěji.

Od té doby, vždycky když mohl, za bílou paní přišel. Procházeli se po hradě a povídali si. Bílá paní byla moc ráda, že tam není sama. Jednou, když takhle seděli na hradě, tak Jirkovi řekla: „Už vím, že lidi musím mít vždycky radši než věci. Ty si mě to naučil, Jirko. Děkuji ti.“ Když to dopověděla, zvedl se vítr, hrad se začal třást a světlušky udělaly kolem bílé paní vír. V tu chvíli šel slyšet mohutný hlas. „Je ti odpuštěno královno, můžeš žít, jak budeš chtít, už nemusíš být bílá paní.“ Hrad poznal, že se královna změnila a že je z ní laskavý člověk. Vrátil ji podobu jakou měla kdysi. Královna byla šťastná a s radostí Jirku objala. Žila pak tak, jak si vždycky přála.

Ten hrad tam je dodnes. Doteď tam můžeš večer vidět světlo. Už ale není od bílé paní. Je už od Jirky a jeho nejlepší kamarádky královny. Chodí tam spolu na noční procházky dodnes. A spolu si připomínají, jak je důležité mít rád více lidi, než věci.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..