Pohádky na 3 až 7 minut čtení. Užijte si pohádkové čtení s dětmi.
To byl dneska den. Všichni jsou unavení, nejvíc maminky a tatínkové, ale děti přesto chtějí slyšet pohádku. Co s tím? Je to lehké. V takových případech pomohou krátké pohádky, které rychle odsýpají, a přesto neztrácí nic ze svého kouzla. Jestli se už těšíte do postele, přečtěte si krátkou pohádku, dejte si pusu na dobrou noc a hurá do hajan. Na dlouhou pohádku bude čas zase příště.
Kdysi dávno se každý den, bylo to časně ráno, na Zemi snášel klobouk kouzelníka Pokustona. Nebyl to vůbec obyčejný klobouk. V tom klobouku totiž bydleli dva bílí králíci, kteří se jmenovali Bob a Bobek. Bob byl malý a nápaditý a Bobek byl naopak vysoký a chytrý.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden čert jménem Rufík, který žil spolu s ostatními čerty v pekle hluboko pod zemí a stejně jako ostatní čerti, strašil zlobivé děti. Vždy jim říkal, že když nebudou hodné, odnese je do pekla a bude je strašit napořád. Nosil otrhaný, sazemi zčernalý kabát z ovčí vlny, měl růžky, ocásek a jedno kopýtko. Byl to jednoduše čert jako každý jiný, přesto se však od ostatních lišil.
Pokračovat ve čtení →
Bůh se rozhněval na lidi, že si nevážili jeden druhého a na celou zemi poslal po několik let po sobě veliké sucho. Lidé na jaře zaseli obilí, ale nic se neurodilo a nastal veliký hlad.
Pokračovat ve čtení →
Každé mrně odmalička ví, že k podzimu patří draci. Ne ti, co chrlí oheň nebo mají moc hlav, myslím ty papírové. Minulý rok jsem se byla podívat s maminkou a tatínkem na drakiádě. To je soutěž v pouštění draků. Ale to jsem teprve začínala běhat, sama jsem draka ještě nepouštěla. Letos už jsem si to ovšem chtěla vyzkoušet taky.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden skřítek Štrakakal, který u sebe vždy nosil tlustou knihu a hřeben, a kdykoliv potkal nějaké rozcuchané dítě, plácnul ho knihou po zádech a potom ho učesal. A jak ho to učili jeho rodiče, považoval za zlobivé každé dítě, které nebylo učesané.
Pokračovat ve čtení →
Na druhém konci moře se nacházela rozlehlá země, v níž panoval král, který se jmenoval Lávra. Tento král nebyl jen tak obyčejným králem. Měl totiž oslí uši, avšak o tom nikdo z jeho poddaných nevěděl. Král se totiž za své šedé dlouhé uši velice styděl. Myslel si, že by ho právě kvůli nim nikdo neměl rád. Králi již několik let rostly vlasy, avšak jednou už je měl tak dlouhé, že nastal nejvyšší čas pro hledání holiče.
Pokračovat ve čtení →
Jednou se mi zdál škaredý sen o tom, jak jsem se chytla do pavučiny a nemohla jsem se z ní dostat ven. Od té doby se jich bojím. V přírodě mi tak moc nevadí, tam se jim vyhnu. Horší je to na dětském hřišti. Pokaždé nějakou objevím na skluzavce, houpačce nebo v dřevěném domečku. Co kdybych se do nich chytla jako v tom snu? Brr.
Pokračovat ve čtení →
Na jedné z mnoha a mnoha rozkvetlých lučních pastvin stál pod stromem velký úl, ve kterém žila včelí královna společně s ostatními – dělnicemi a trubci. Této královně se uprostřed jednoho jarního dne narodila dcera, jenž pojmenovala jménem „Mája“. Mája byla malá neposedná včelka a často se vídala se svým kamarádem Vilíkem, který byl také včela.
Pokračovat ve čtení →
Tentokrát vám budu vyprávět o svých oblíbených šatičkách. Vypadají jako rozkvetlá louka. Jsou plné červených a žlutých kytek, kolem nich poletují včelky a berušky. Jednou jsem si šaty oblékla a provlékla jsem se jimi na opravdovou louku plnou barevného kvítí.
Pokračovat ve čtení →
Kdysi dávno žilo štěňátko, které celé dny řádilo, hrálo si se sourozenci a dělalo svým rodičům radost. Ovšem vždy, když se začalo stmívat, tak se štěňátko úplně změnilo. Bylo tiché a opatrné. Maminka s tatínkem nevěděli, co se s ním děje, a tak se s ním rozhodli promluvit.
Pokračovat ve čtení →
Než jsem se skamarádila s peřinou s kočičkami, spinkala jsem v takovém dětském spacím pytli s obrázkem pejska. Ten se jmenoval Punťa a nebyl to jen tak ledajaký psík. Měl raketu, skafandr a létal do vesmíru. Byl to opravdický kosmonaut.
Pokračovat ve čtení →
Jmenuju se Maruška, Mája a někdy jsem taky princezna Marie. Už dávno nejsem mimino, ale nejsem ani velká holka. Maminka říká, že jsem vrně – to je velké mrně. Teprve poznávám svět a u toho zažívám různé příhody. Víte co? Budu vám je vyprávět. Začnu příběhem o mých dvou nerozlučných kamarádech plyšácích, králíčku Toníkovi a muchláčku Hajánkovi.
Pokračovat ve čtení →
Brouček se šel koupat. Ale ne do potoka. Dole na palouku byla vysoká tráva a rosa na ní jako granáty. Brouček se rozběhl a hop do trávy a jak byl dlouhý a široký, házel sebou, až se tráva prohýbala. Pak vylezl, rozběhl se a zas hop do rosy, až to kolem stříkalo. A když se už dost vykoupal, vyskočil si na větvičku, rosu ze sebe setřepal a frr rovnou čarou pod dub ke kmotřičce.
Pokračovat ve čtení →
V lese přebývala chamtivá veverka Verunka. Všechny oříšky z širokého okolí si schovávala pod polštář, všechny žaludy chtěla jen pro sebe. Ostatní veverky ji za to velmi neměly rády, protože jim pak pořád kručelo v bříšku a musely pro oříšky až do vedlejšího lesa.
Pokračovat ve čtení →
Jednou si tak ležela kočička na parapetu a spokojeně vrněla, když tu najednou za ní přiběhl pejsek a povídá: „Kočičko! Neuvěříš, ale v domě nám běhá myš! Nejenže tu není vítaná, ale taky nám krade jídlo!“
Pokračovat ve čtení →