Nejlepší přítel člověka, ten chlupatý parťák, který sedí vždy po boku svého páníčka, se na vás, děti, těší v pohádce o velkých psech i malých pejscích. Spolu s nimi zažijete nejedno dobrodružství a poznáte skvělé kamarády. A nebojte se, všechno dopadne dobře, i nástrahy paní kočky. Packu na to!
V jedné staré boudě u hustého, tmavého lesa žil malý pejsek jménem Elvin. Vedle Elvinovy boudy stála stará, oprýskaná chaloupka, v níž žil pejskův pán, zlý čaroděj jménem Ambrosius. Elvin však byl velmi smutný pejsek, protože nikdy nezažil, jaké to je mít skutečného přítele. Čaroděj svého psa neměl vůbec rád. Často ho posílal do tmavého lesa pro všelijaké bylinky či bobule, které potřeboval do svých kouzelných, ovšem velmi nebezpečných, lektvarů.
Pokračovat ve čtení →
Za sedmero horami, za sedmero lesy, za sedmero loukami byli tři králové: Kašpar, Melichar a Baltazar. Tři králové se vydali na dlouhou cestu, aby obdarovali právě narozené dítě. Putovali lesy, poli a pouštěmi a každou chvíli pohlédli na oblohu, kde byla jasně vidět betlémská hvězda. Její záře byla úžasná a ukazovala králům směr, kterým se měli vydat.
Pokračovat ve čtení →
Štěně se odvážilo samo do sněhu. Vidělo sníh poprvé v životě, tak nejdřív opatrně našlapovalo. Studilo to do tlapek. Pak ale začaly padat velké sněhové vločky a štěně se rozdovádělo.
Pokračovat ve čtení →
Divocí psi byla zvířata, která žila daleko od lidí. Bydleli v lesích, kde měli svá doupata. Žili ve smečkách. To znamená, že jich bylo vždycky více, taková větší psí rodina. Nikdy si lidí nevšímali. Nechodili k nim do města. Až do jednoho osudného dne, kdy se vše změnilo.
Pokračovat ve čtení →
Na samotě za hlubokým lesem stál statek. Kolem byla velká pole. Na nich se pěstovaly brambory a kukuřice. Na tomto statku žilo několik zvířat. Ve chlévě přespávaly ovečky, u boudy hlídal velký pes, ve stájích byly koně a po dvorku se proháněly slepice a kačenky.
Pokračovat ve čtení →
V jedné hezké vesnici jezdí školní autobus. Je barevný a řídí ho veselý řidič. Když jede, vypadá to, jako by se celý natřásal. To protože vozí všechny děti z celé vesnice. Ty jen štěbetají, smějí se a neposedí na jednom místě, ale to řidiči nevadí.
Pokračovat ve čtení →
Psal se krásný letní den a na zahradě rodiny Novákových na svět vykouklo 5 roztomilých štěňátek. Jedno štěňátko bylo bílé, druhé černé, třetí hnědé, čtvrté bylo hnědé s bílým ocáskem a poslední štěňátko bylo ze všech pejsků nejvýraznější-nemělo jedno ouško. Jak šel čas, štěňátka rostla, hrála si, mazlila se, ale ouško stále ne a ne narůst.
Pokračovat ve čtení →
V nedalekém malém městě stála krásná vila. To je domek, který je větší než ostatní. Většinou v něm bydlí několik rodin. V téhle vile bydleli se svými rodiči dva kluci. Olda a Vilda. Byli nejlepšími kamarády. Vilda bydlel v prvním patře a Olda v přízemí.
Pokračovat ve čtení →
Za několika kopci a několika údolími stála menší vesnice. Na kraji vesnice blízko lesa se ukrýval malý domek. V něm se svými rodiči bydlela Viki. Byla to holčička plná energie. Moc ráda sportovala a nejraději ze všeho běhala. Každý den vyběhla do lesa. Přeskakovala klacky a malé potůčky, vyhýbala se větvím a vždycky doběhla za les na krásnou mýtinu. Tam si sedla do trávy a užívala si výhled na celou vesnici. Bylo to její oblíbené místo, kam vůbec nebylo lehké doběhnout. Milovala to zdejší ticho a klid.
Pokračovat ve čtení →
„Heč,“ povídala kočička pejskovi, „já něco vím.“ „A copak?“ divil se pejsek. „Heč,“ povídá kočička, „já vím, že pan Čapek má napsat na vánoce nějaké povídání pro ty malé děti, zase něco o nás, o kočičce a pejskovi.“
Pokračovat ve čtení →
Kdysi dávno žilo štěňátko, které celé dny řádilo, hrálo si se sourozenci a dělalo svým rodičům radost. Ovšem vždy, když se začalo stmívat, tak se štěňátko úplně změnilo. Bylo tiché a opatrné. Maminka s tatínkem nevěděli, co se s ním děje, a tak se s ním rozhodli promluvit.
Pokračovat ve čtení →
Mnoho vody uteklo a zejména mnoho loužiček přibylo. Dášeňka už není bezmocný uzlíček s třesoucím se ocáskem, nýbrž náramně samostatné, chlupaté, zubaté a neposedné štěňátko.
Pokračovat ve čtení →
Jak vidíte, děti, vyrůst dá štěněti hodně práce, a hlas přírody, jemine, to je vám přísný učitel, nic takovému štěněti nesleví. Jenže někdy nemá kdy napovídat, protože musí učit lítat mladého vrabce nebo ukázat housence, které listy žrát a které nechat.
Pokračovat ve čtení →
Bylo to zrovna tak někdy v lednu, leželi pejsek s kočičkou každý ve své postýlce a povídali si o zimě.
„Nějak se mně ani nechce z té teplé postele ven,“ povídá pejsek, „já mám zimu rád, zvlášť když je takhle dost sněhu, ale nesmí být ta zima tuze moc veliká. Já nevím, jestli se ti to také někdy stane, ale když mně vleze sníh mezi prsty a já ho mám potom plné tlapičky, to je tuze nepříjemné. To ti tak tuze zebe“.
„To já znám,“ řekla kočička, „to je tuze nepříjemné. Ale teďka mám nožičky tak pěkně zahřáté, horké, div že se mně z nich nekouří. Ono je v posteli tak pěkně, když je zima, že se mně ani vstávat nechce.“
Pokračovat ve čtení →
Když se to narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti se to vešlo; ale jelikož to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko, a protože jsme si přáli mít psí holčičku, dali jsme tomu jméno Dáseňka.
Pokračovat ve čtení →