Na samotě za hlubokým lesem stál statek. Kolem byla velká pole. Na nich se pěstovaly brambory a kukuřice. Na tomto statku žilo několik zvířat. Ve chlévě přespávaly ovečky, u boudy hlídal velký pes, ve stájích byly koně a po dvorku se proháněly slepice a kačenky. O všechny se staral starý a moudrý farmář. Byl to už sice dědeček, ale práce ještě zastal dost. Každé prázdniny za ním jezdil jeho vnouček Pavlík. Pomáhal svému dědečkovi starat se o zvířata a celé hospodářství. Na statku zažil hodně dobrodružství. Ale tohle bylo ze všech nejnapínavější.
Pokračovat ve čtení →Pohádky pro děti
Pohádky pro děti, malé i velké ke čtení. Vychutnejte si online pohádky různých autorů. Neváhejte psát komentáře, posílat obrázky, sdílet po internetu.
Jak se Bouřlivák změnil
Kolem malého pohádkového města vedla silnice. Jezdila na ní auta malá i velká. Některé kamiony rozvážely zboží a jiná menší auta vozila lidi do práce. V tomhle pohádkovém městě kamarádili lidé s auty. Pomáhali si navzájem. Auta lidi vozila, kam potřebovali, a lidi se zase o auta pěkně starali. Myli je, doplňovali benzín a opravovali je. Za to se auta snažila jezdit podle předpisů. Bylo to nejspokojenější město v širém okolí, dokud do města nepřijelo auto Bouřlivák.
Pokračovat ve čtení →Skřítek Mračil
V černém hlubokém lese byla malinká vesnice. Byla schovaná mezi mechem a kapradím. Pouhým okem ji vidět nešlo. Člověk ji mohl spatřit, jen když si kleknul, byl úplně potichu a pořádně se zahleděl do kapradí. Pak možná viděl malou vesnici, kde žili skřítci. Bydlelo jich tam několik. Byli pracovití, veselí a pořád si při práci zpívali. Jeden z nich ale takový nebyl. Jmenoval se Mračil. Nebyl zlý, jen se málokdy smál a nejčastější jeho slova byla: ne, nechci, nemám to rád.
Pokračovat ve čtení →O veverce, která si nestihla udělat zásoby na zimu
Veverka Verča byla krásná, ale trochu pyšná a líná. Měla krásný, zrzavý kožíšek a uhrančivá kukadla, jako dva korálky. „Konečně budu úplně sama a můžu se celé dny dívat na svůj odraz do studánky, jak jsem krásná,“ říkala si Verča.
Pokračovat ve čtení →Příběh o drakovi
Příběh, který ti budu vyprávět, se stal už hodně dávno. Tehdy ještě na zemi žilo několik draků. Nebylo jich mnoho, ale pár se tady schovávalo. Žili si pokojně na zemi a snažili se, aby je nikdo neviděl. Lidé většinou ani nevěděli, že existují. Neukazovali se před lidmi. Jen občas je někdo nečekaně na okamžik zahlédl. Někteří žili v lese. Jiní v mořích nebo v jezerech. Jeden z draků se zdržoval u vysokých skal. V zákoutí jedné velké jeskyně měl svůj domov.
Pokračovat ve čtení →Peťka a její kouzla
Na konci města stál vysoký panelákový dům. Měl několik pater. V tom nejvyšším patře, v osmém, bylo ale něco jinak. Okna v tomto patře zdobily nádherné barevné záclony. Při každém záblesku sluníčka se třpytily do všech stran. Občas jako by se v těch oknech ukázaly blesky a zvláštní světélkující barvy. Kdo tam bydlel? Žila v něm mladá dívka Peťka. Nebyla to ale jen tak ledajaká slečna. Byla to dobrá a milá čarodějka.
Pokračovat ve čtení →O princezně Elisabeth
Za sedmero řekami a sedmero horami stálo malé království. Bylo obklopeno několika hustými lesy. Žil v něm moudrý král se svou královnou. Bydlela tam s nimi i jejich dcerka. Roztomilá princezna jménem Elisabeth. Nebyla to ale obyčejná princezna. Byla jiná.
Pokračovat ve čtení →Mušle a její perla
V hlubokém oceánu, až úplně na dně, rostly nádherné korály. Byly to takové různobarevné rostliny. Některé byly větší, některé menší. Měly červenou, žlutou, zelenou i oranžovou barvu. Ve vodě se různě vlnily. Podle toho, kam zrovna tekl proud. Tyto korály byly domovem pro některé malé rybičky. Ale taky pro mnoho mušlí. I mušle se ukrývaly se v korálech před různými rybáři a potápěči. Schovávaly se tam, protože pečovaly o něco vzácného. Každá mušle měla v sobě krásnou perlu. Bílou jako sníh.
Pokračovat ve čtení →O rose na pavučině
Anička sice chodila do školy ráda, ale prázdniny byly přece jenom lepší. Místo balení aktovky vyběhla Anička každé ráno do sadu nad domem, poskakovala bosa v orosené trávě a zdravila se se svými zvířecími kamarády. Dobře je všechny znala.
Pokračovat ve čtení →Kde je začátek duhy
Po zimě přichází jaro. Tráva začíná zelenat. Na loukách raší pestrobarevné květiny. Zvířata se probouzejí ze zimního spánku. Houfy ptáčků přilétávají zpátky k nám do teplých krajin. Sluníčko konečně hřeje a je všude tepleji. Někdy naši zem zavlaží nečekaný teplý jarní déšť. Když prší, a přitom svítí slunce, na nebi se objeví něco nádherného a barevného. Víš co? Správně, je to duha. Nikdo nikdy neviděl její začátek ani konec. Nikdo neví, jak tady vznikla. Já znám ale příběh jedné holčičky, která našla kouzlo duhy.
Pokračovat ve čtení →I maličkost dokáže potěšit
Uprostřed zelené louky stál mohutný strom. Byl vidět široko daleko, protože byl moc velký. Jeho obrovský kmen by neobjalo ani deset dospěláků. Každý rok krásně kvetl a jeho koruna byla tak velká, že ze země nikdo nedohlédl na její konec. Nebyl to ale obyčejný strom. V jeho bohaté koruně žilo spoustu skřítků.
Pokračovat ve čtení →Umělec
Žil byl jeden umělec. Rád maloval, tvořil sochy nebo navrhoval domy. Byl velmi šikovný a vše mu šlo od ruky. Jednoho dne ale dostal za úkol něco strašně těžkého a nevěděl, jak to zvládne. Přemýšlel a hloubal nad tím úkolem, ale dlouho jej nenapadalo, co by měl vytvořit.
Pokračovat ve čtení →Malířka Lubinka
U velkého jezera na úplné samotě stála krásná chaloupka. Byla jiná než ostatní. Každá její zeď byla namalovaná. Zcela neobyčejnou barvou. Kolem dveří měla namalované barevné květiny, kolem oken berušky, na zdech měla namalované koníky v klusu a na střeše? Jako by jí kvetly tam stromy. Všechny obrázky vypadaly jako živé. Celá chaloupka byla jako z pohádky. Kdo ale v takovém krásném domečku bydlel? Žila v něm malířka Lubinka.
Pokračovat ve čtení →Matěj a jeho věrný kamarád Baryk
V jedné hezké vesnici jezdí školní autobus. Je barevný a řídí ho veselý řidič. Když jede, vypadá to, jako by se celý natřásal. To protože vozí všechny děti z celé vesnice. Ty jen štěbetají, smějí se a neposedí na jednom místě, ale to řidiči nevadí.
Pokračovat ve čtení →O studni přání a odpovědí
Daleko za městem, až tam, kde nebyly žádné domy, žádná stavení, stála studna. Byla moc hluboká. Voda v ní byla krásně čistá. Na kraji té studny viselo vědro. To se spouštělo dolů a každý, kdo chtěl, si mohl načerpat vodu a napít se. Jenže to nebyla obyčejná voda. Ani ta studna nebyla obyčejná. Byla to studna přání a odpovědí.
Pokračovat ve čtení →