Pohádky pro děti, malé i velké ke čtení. Vychutnejte si online pohádky různých autorů. Neváhejte psát komentáře, posílat obrázky, sdílet po internetu.
Statný lev se pyšně, avšak i poněkud nevrle, procházel po písčité krajině. Na nebi krásně svítilo sluníčko. Jen občas jej zakryl některý z bílých mráčků. Lev pochodoval tam a zpět a neustále nad něčím přemýšlel. Bádáte nad tím, co jej trápilo? Proč v klidu neodpočíval, když bylo po poledni?
Pokračovat ve čtení →
Za několika vesnicemi a několika řekami byl hluboký les. Rostly tam stromy jehličnaté i listnaté. Uprostřed lesa stál krmelec a kousek od něj posed. To je taková menší rozhledna, kam chodí myslivci, aby pozorovali zvířata a dávali pozor na to, co se v lese děje.
Pokračovat ve čtení →
V zeleném údolí stálo malé stavení. Byl to domeček s bílými okny a balkónem plných květin. Žila v něm Moly. Byla to hodná, ale moc lenivá holčička. Její kudrnaté vlásky byly věčně zacuchané, protože byla líná se česat. Tvářičky měla umazané, protože se jí nechtělo se umývat. Nikdy si neuklidila svou světničku. Nikdy mamince s ničím nepomohla. Prostě se jí nechtělo. Byla tak moc líná.
Pokračovat ve čtení →
Tatínek Timyho a Tygra pracoval v jedné z místních cukráren. Pomáhal tam spravovat pokažené přístroje, a sice například troubu, bez jejíž pomoci by žádná z cukrářek nemohla upéct dort. Jednou za čas tatínek udělal mamince a dětem radost a přinesl z práce dort. A jeden z takových dnů nastal právě dnes.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden pavouk, jmenoval se Tonda, a toho pavoučka nikdo neměl rád. Každý ho jen pronásledoval koštětem nebo pánvičkou, každý ho vyháněl a vyhazoval ven, ať už přišel kamkoli. A přitom si pavouk Tonda chtěl jen uplést pavučinu někde v tichém vlhkém koutku místnosti a ulovit si pár dobrých mušek ke snídani. Každý jeho den byl skoro stejný. Prolezl několika zdmi, potrubím a našel nový obývák nebo pokojíček, zkusil se uhnízdit někde v růžku, kde si ho nikdo nevšimne, a za chvíli už ho zase hnali ven, sotva že stačil utéct, aby ho někdo nezašlápl.
Pokračovat ve čtení →
Daleko odtud za sedmero horami stála pohádková vesnice. Děti, které v této vesnici žily, chodily do kouzelné školy. Stěny měla bílé a nahoře ji zdobila červená střecha. Když svítilo sluníčko, prostupovaly paprsky do tříd hnědými dřevěnými okny. I když vypadala stejně jako ostatní, přesto do ní chodily děti raději než jinde. Věděly totiž, v čem je kouzelná.
Pokračovat ve čtení →
Každý večer před usnutím Anička, holčička z chaloupky v lese, natahovala uši, aby zaslechla co nejvíc zvuků z venčí. V postýlce se nebála, ale ven by za tmy nešla ani za nic. Vždycky když vyšel měsíc totiž slýchala otevřeným oknem podivné houkání. Znala pohádky o hejkalech a jiných strašidlech a představovala si hrůzostrašné noční příšery, které běhají po lese a houkáním straší lidi, kteří by se snad odvážili zůstat venku po setmění.
Pokračovat ve čtení →
Bylo jednou jedno autíčko, které moc a moc rádo jezdilo potmě. Nejradši jezdilo v noci, když svítil měsíček a hvězdičky. Ale nechtělo si nikdy rozsvítit světla, aby pořádně vidělo na cestu. Ostatní autíčka mu říkávala: „Musíš si na cestu rozsvítit, jinak neuvidíš, kam jedeš. Vždyť bys mohlo nabourat!“ Ale autíčko na jejich rady nedbalo. Jezdilo si dál potmě.
Pokračovat ve čtení →
Psal se krásný letní den a na zahradě rodiny Novákových na svět vykouklo 5 roztomilých štěňátek. Jedno štěňátko bylo bílé, druhé černé, třetí hnědé, čtvrté bylo hnědé s bílým ocáskem a poslední štěňátko bylo ze všech pejsků nejvýraznější-nemělo jedno ouško. Jak šel čas, štěňátka rostla, hrála si, mazlila se, ale ouško stále ne a ne narůst.
Pokračovat ve čtení →
V jednom krásném dřevěném domečku, nahoře v podkroví v dětském pokojíčku, spával malý kluk. Měl vlásky hnědé jako kaštany a oči modré jako studánky. Byl to moc hodný kluk, ale každý večer měl strach. Bál se tmy i zvuků, které vycházely z půdy. Dokonce se bál i šumění potůčku, který tekl nedaleko jejich domečku. Proto mu nikdo neřekl jinak než Bojásku. Všeho se bál.
Pokračovat ve čtení →
Rosa a Fred byla dvojčata. Žila s maminkou a tatínkem v dřevěném domečku na kopečku, odkud celá rodina viděla na celou vesnici. Jednoho dne k nim přijela na návštěvu teta Glorie a přivezla každému z dvojčat i maličký dárek. Avšak právě proto nastaly mezi dětmi převeliké rozepře. A proč se vlastně Rosa s Fredem pohádali?
Pokračovat ve čtení →
Uprostřed hlubokého lesa stála malá dřevěná chaloupka. Vypadala hodně staře. Měla díry ve střeše, vrzala jí okna i dveře a byla celá špinavá. V téhle chaloupce žila ježibaba. Byla to stařena s velkým nosem a bradavicí. Nejhorší ale nebylo to, jak vypadala, zato jaká byla! Byla moc zlá. O ostatních mluvila škaredě, lhala a vymýšlela si věci, aby se obyvatelé lesa neměli navzájem rádi. Jednou ovšem potkala někoho, kdo ji donutil se nad sebou zamyslet.
Pokračovat ve čtení →
V Africe žila jedna malá zebřička. Byla veselá, milovala svou maminku a ráda se bavila s kamarády. Jednoho dne se ale lvíče zebřičce smálo.
Pokračovat ve čtení →
Bylo nebylo… Za devatero řekami a devatero horami stálo jedno království. Bydlel v něm moudrý král se svou královnou. Spolu měli dvě dcery. Obě princezny byly moc krásné a chytré. Obě měly dlouhé vlasy, které se jim nádherně vlnily. Vždycky nosily krásné šaty. Na každého se usmívaly a byly moc přátelské a milé. Rády chodily na zahradu a zpívaly si a tančily mezi stromy a květinami. Moc krásně jim to šlo. Když tančily, vypadalo to, jako by se ani nedotýkaly země. Vše dělaly s radostí a úplnou lehkostí.
Pokračovat ve čtení →
V jednom domečku na samém kopečku, bydlela holčička, co nesla jméno Eliška. Ta holčička jednu špatnou vlastnost měla, a sice, že si palec na ruce neustále cucala. Všichni se jí tuze smáli, ať už byli velcí, anebo malí. Toto nikdy nedělali. Eliška se však vždy uklidnila, když ten palec v puse měla.
Pokračovat ve čtení →