Pohádkozem

 Byl krásný letní večer, hvězdy svítily jako bílé perly na černém závoji a vzduch voněl sedmero vůněmi. V lesním mechovém koberci, u paty kmene vysokého smrku, z malého kruhového otvoru, šikovně zakrytého smrkovou větvičkou, vycházely divné zvuky. Nejdříve to bylo šeptání a šustění, pak brblání a hartusení, a nakonec chrápání, jakoby tam pod zemí spal nějaký dřevorubec. A taky že ano.

O tom, jak skřítek Vítek s kamarády, zajíčkem Michalem a strakou Milenou, podnikli výlet k rybníku.

Sluníčko zalechtalo skřítka Vítka pod nosem a Vítek se překvapeně rozhlédl kolem sebe.

„Kdepak to jsem,“ blesklo mu hlavou, ale to už se mu vybavily příhody z předešlého dne, a tak se zavrtěl v seně a rozhlédl se, kde je zajíček Michal.

Když si Vítek s kamarády po náročném dopoledním závodu o Stříbřenku odpočinuli a všichni spáči se probudili, bylo pozdní odpoledne, skoro podvečer, a tak zahájili přípravy k večernímu „sezení“, na které se už zase všichni velmi těšili. A když se sluníčko přiblížilo ke koruně vrby, začali se opět scházet všichni od rybníka.

 Druhý den ráno, po podvečerním přátelském sezení, se Vítek s přáteli začal naši chystat na zpáteční cestu. A protože to nebyli nároční cestovatelé, byli za chvilku připraveni. Vítek dostal od žabek na cestu do batůžku pár sladkých stébel z rákosu, strace Mileně do něj vzal její poklady, staniolovou lodičku a perlu Stříbřenku, aby ji náhodou po cestě neztratila. A byli připraveni.

Vítek si původně stavěl svoji malou jeskyňku jenom pro sebe, ale protože zima je dlouhá rozhodl se, že se o ni podělí se svým kamarádem jezevcem Šmejdou, který přišel o svůj domov, když blízko něj začali dřevorubci kácet dříví.