Žil byl jeden medvídek jménem Antárek. Antárek byl ještě medvídě s chundelatou, načepýřenou srstí, který nechtěl dělat nic jiného než se flákat, hrát si s ostatními medvíďaty a jíst med. První dvě věci mu docela procházely, přece jen, byl pořád ještě medvídě. S tím medem to měl ale horší, rodiče mu domlouvali, aby jedl i ryby a ovoce. Ty se však Antárkovi nezamlouvaly, chtěl jíst prostě jenom med.
Jednou, když už byl na rodiče naštvaný, se rozhodl, že je poslouchat nebude, a že si bude jíst, co chce. Předstíral, že ryby i ovoce jí, ve skutečnosti je ale vyhazoval a jedl jen med. Pár dní mu to procházelo, až jednou, když si hrál na kraji lesa s kamarády, ho chytil příšerný břichabol. Začal se svíjet bolestí. Ostatní medvíďata se lekla, nevěděla, co se děje a tak se rychle vydala pro rodiče.
Antárek se ale dál svíjel kousek od lesní cesty, kudy chodili houbaři. Po chvíli, dříve než stihli přijít rodiče, kolem zrovna dva houbaři procházeli. Všimli si trpícího Antárka, honem ho vzali a odvezli k veterináři. Antárek se bál, nevěděl, co ho čeká a fňukal, že chce zpátky k mamince. Veterinář mu píchl injekci, která mu měla pomoct, Antárek byl ale celý nešťastný, protože ho injekce bolela. Po chvíli se mu udělalo líp, úplně dobře mu ale stále nebylo. Veterinář, hloubající, čím by Antárkovi ještě pomohl, usoudil, že bude dobré dát mu zatím aspoň najíst a podal mu mísu plnou ovoce. Antárek se zpočátku ofrňoval, ale jelikož už tu byl dlouho a už mu nebylo tak zle, měl docela hlad. Snědl tedy pár kousků ovoce a ejhle! Během chvilky se mu udělalo úplně dobře!
Veterinář, šťastný, že medvídka uzdravil, řekl houbařům, ať ho odvezou zpátky tam, kde ho našli. Houbaři tak učinili a Antárek se vrátil zpět k rodičům. A už nikdy neprotestoval proti ovoci ani proti rybám.
