Když prší, je všude hodně vody. Rybníky se zvedají, řeky se zvětšují a na chodnících se tvoří potůčky. Jednou se stalo, že i řeka v naší vesnici se natolik zvedla, že se málem vylila. Všechno tehdy zachránili bobři a jejich kamarádi ptáčci. A to jen díky tomu, že si navzájem pomohli. Jak to tehdy bylo?
Pokračování pohádky pro členy Pohádkozemě
39 Kč/měsíc nebo 390 Kč/rok
Medvědice Líza žila úplně sama ve své jeskyni v lese. Bydlela v ní teprve krátce – ještě nedávno totiž žila v jeskyni se svými rodiči. Na bydlení sama si proto teprve zvykala. Největší potíže jí dělaly noci. Nedaleko jeskyně totiž stála dřevěná chatka a Líza v ní po nocích často vídala podivná světla a stíny a někdy dokonce slýchala různé strašidelné zvuky. Myslela si, že v chatce straší a za tmy se proto často bála.
Pokračovat ve čtení →
Kousek pod vrchem jménem Tábor, v dubovém lese, se nachází studánka. Je krásná. Voda v ní je průzračná, nad ní se jako dvě strážkyně tyčí vysoké lípy a kolem ní kvetou snad v každém ročním období květiny. A navíc je kouzelná! Vypráví totiž příběhy.
Pokračovat ve čtení →
Kohoutek, slepička Bertička a několik jejích sestřiček žilo spokojeně v kurníku. Bertička byla v očekávání a seděla na vajíčkách, ze kterých se měla vylíhnout úžasná kuřátka. Bylo jich pět a už se s kohoutkem nemohli dočkat, až budou běhat po dvoře.
Pokračovat ve čtení →
Jistě Vám nemusím vyprávět o tom, kde žijí krtci. Celičký den se pohybují pod zemí, svými mohutnými tlapami, které připomínají lopaty, se prohrabují hlínou a hledají, co by slupli. Pod zemí je tma, vidět tam není, a tak mají krtci jen úplně malá očička.
Pokračovat ve čtení →
Bylo nebylo v jedné malé vesničce, stál starý a zchátralý dům s doškovou střechou. V něm žili tři bratři. Nejstarší Jan, prostřední Matěj a nejmladší Josífek. Ti tři kluci žili již nějakou dobu úplně sami. Maminka jim umřela krátce po tom, co se narodil nejmladší Josífek a tatínek brzy po tom neštěstí těžce ochořel. Dlouhá léta se trápil a snažil se se svými chlapci zůstat co nejdéle. Avšak není tomu tak dávno, co skonal. A tak se stalo, že tito tři bratři zcela osiřeli.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden duch a jmenoval se Bubla. Duch Bubla neměl nikdy žádné kamarády. Mnohokrát se snažil s lidmi seznámit. Vždy, když se ale pokusil na sebe upozornit, lidé se jen báli a utíkali od něj pryč.
Pokračovat ve čtení →
Liduška byla blonďatá holčička, která trávila nejvíce času v lese. Moc ráda si tam četla, odpočívala a dávala do krmelců různé dobroty pro srnky. Milovala, když si mohla jen tak lehnout do mechu, cítit vůni hříbků a zkoušet lesní ovoce, které rostlo všude kolem. Jednou ale Liduška potkala v lese někoho, koho ještě nikdy neviděla. Ani vlastně netušila, že někdo takový existuje.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden krásný les, kde žila zvířátka všeho druhu. Našli byste tu malé broučky, krásné ptáčky, mlsné jezevce, ale také velké jeleny s majestátním parožím. Všechna zvířátka v lese se přátelila a nikdo si neprováděl nic zlého. Všichni na sebe byli hodní a kdykoliv někdo ze zvířátek potřeboval s něčím pomoci, mohl se na kohokoliv obrátit.
Pokračovat ve čtení →
Za devatero řekami a za devatero horami stála chaloupka. Vypadala jako perníková, ale nebyla. Byla úplně celá dřevěná. Její okna byla malovaná a z komína vždycky vystupoval dým z voňavého dřeva. V té chaloupce bydlel pohádkový dědeček. Byl to nejlepší vypravěč pohádek. Děti i zvířátka z celého okolí chodila za dědečkem poslechnout si jeho příběhy.
Pokračovat ve čtení →
Každá straka má ráda lesklé věci, to ví všechny malé děti. A straka z naší pohádky, to nebyla žádná výjimka. Kradla kde se dalo. Šperky, mince, drahokamy, dokonce i sojčí peříčko z hnízda uloupila, zkrátka bylo to s ní k nevydržení. Ostatní zvířatka jí domlouvala a vysvětlovala, ale straka vždy slíbila, že zlodějiny nechá, ale za chvíli už zase lítala nad lesem s lesklými řetízky v zobáku.
Pokračovat ve čtení →
Daleko odtud v indiánské zemi žila jedna holčička. Měla dlouhé černé havraní vlasy, vždycky spletené do dvou dlouhatánských copů. Nosila na hlavě pestrobarevnou čelenku, ve které měla zapíchnuté peří. Jmenovala se Inčučuna. Její maminka i tatínek byli taky indiáni a žili ve vysokých stanech.
Pokračovat ve čtení →
Když přijde podzim, často venku fouká. Vítr se snaží pomoct stromkům, aby z nich spadlo co nejvíce listí. A tak fouká a fouká do všech stran. Takový vítr je nejlepší na pouštění draků. Proto se i v jednom malém městečku děti domluvily, že si uspořádají drakiádu. Všechny děti měly přijít po škole na velkou louku, kde budou pouštět své draky. To ale ještě nevěděly, kdo za nimi na louku přijde.
Pokračovat ve čtení →
Člověk ani nemusí chodit hluboka do lesa, aby potkal místa, kde žijí pohádkové bytosti, kde se dějí kouzla a zázraky a kde se v kapradí ukrývají domečky lesních skřítků. V jednom takovém žil skřítek Kapradíček.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden rybníček, ve kterém žilo společenství žabiček. Říkaly si Kuňkalky. Tvořily si krásné žabí městečko, kde bylo čisto, dostatek potravy a žily si tam ve svém žabím míru a poklidu. Ale nemělo to trvat napořád.
Pokračovat ve čtení →