Rodiče Antárka vždy varovali, ať se vyhýbá lidem. Přestože mu lidé jednou pomohli a odvezli ho k veterináři, když mu bylo špatně, spousta lidí představovala nebezpečí. Lidé byli totiž na zvířata často zlí. Někteří je dokonce lovili. Alespoň tak to Antárkovi rodiče vždy popisovali.
Tahle pohádka je pro členy Pohádkozemě.
Na kraji jedné vesnice stál malý krásný domeček. Každý den se z něj linula nádherná vůně. Byla tak lahodná, že snad byla i kouzelná. Byla to vůně zákusků a dortíků. Ten domeček měl fialovou střechu a byl celý růžový. Vypadal jako jedna velká lentilka.
Pokračovat ve čtení →
Za hlubokým lesem se rozprostírá krásná louka. Je tam plno barevných a voňavých květin. Taky je tam spoustu stromů a drobných keříků. Kolem stromů a keřů poletují malí ptáčci. Bydlí v jejich korunách. Dneska se koná velký den. U ptáčků vyhlásili pěveckou soutěž. Všichni poctivě trénovali a vybírali ty nejhezčí písničky. Měli je zazpívat před porotou. V ní zasedly tři nejmoudřejší sovy. Přiletěly z lesa, aby si poslechly ptáčky zpěváčky.
Pokračovat ve čtení →
V malé chaloupce na vršku, kde bylo jedno malé okénko s praskajícími rámy a vyviklanými dveřmi, bydlelo děvčátko se svou babičkou. Babička, která byla už hodně stará a neměla na všechnu práci kolem dostatek síly, poslala jednoho dne děvčátko do lesa pro trochu malin a jahod na ovocné knedlíky.
Pokračovat ve čtení →
Voděnka byla vodní víla, která žila u jezírka uprostřed hlubokého lesa plného kouzel a pohádkových bytostí. Byl to les, do kterého lidé neměli přístup. Byl chráněn kouzlem, aby ho nikdo kromě kouzelných bytostí a lesních zvířat nemohl najít.
Kdyby nějaký člověk pohádkové bytosti objevil, znamenalo by to pro ně zkázu. Lidé se totiž nových věcí, které neznali a nechápali je, báli. Mohli by proto pohádkové bytosti z lesa vyhnat nebo uvěznit.
Pokračovat ve čtení →
Daleko za vesnicí blízko lesů a velkých polí stála krásná farma. Bydlela v ní holčička Mia se svou maminkou. Na farmě žilo spoustu zvířat. Ovce, kozy, krávy a také jeden kůň. Byl to koník, nejlepší přítel Miy. S maminkou se Mia o všechna zvířata starala a měla je moc ráda, ale s koněm to bylo jiné. Měla ho jako svého kamaráda. Byl krásný, vysoký a urostlý. Srst měl celou nádherně černou a lesklou, a protože měl vše černé a jen jedno ucho bílé, říkala mu Mia Ucháč.
Pokračovat ve čtení →
Jak už to tak bývá, v pohádkách se leccos vypráví, ale ne vždycky to bývá pravda. A jedna taková vymyšlená pohádka dělá už po dlouhá léta pořádnou starost ježkům. Tihle roztomilí bodlináči v ní totiž na zádech nosí jablíčka a hrušky a pod jejich tíhou se celí prohýbají. Jak je to ale doopravdy? Vážně nosí ježek na zádech ovoce a ukládá si ho kdesi do zásoby? A jí vůbec ježek ovoce?
Pokračovat ve čtení →
Přišel den, kdy se měl jít Antárek spolu se svým tatínkem učit lovit ryby. Ještě nedávno by proti tomu protestoval – raději by se nadlábnul medem a k rybám by ani nepřičichl. Avšak po tom, co se přecpal medem tolik, že skončil s bolestmi břicha u veterináře, už nemohl med ani vidět a ryby se staly jeho novým oblíbeným pokrmem. Proto se dne, kdy se je naučí sám lovit, už nemohl dočkat.
Pokračovat ve čtení →
Na okraji jedné malé vesnice žila ve skromné chaloupce šťastná rodina. Tatínek s maminkou tam vychovávali své dvě děti, Marušku a Josífka. Jednou večer maminka dětem vyprávěla strašidelný příběh o zlobivých dětech, které jejich mamince vzala zlá polednice, protože jí zlobily ve chvíli, kdy měla mnoho práce. Maruška s Josífkem potom spaly neklidně, představa polednice je strašila a každé zakvílení větru za okny pro ně bylo doopravdy děsivé.
Pokračovat ve čtení →
Za lesem stál velký mlýn. Jeho mlynářské kolo se pořád otáčelo a pan mlynář s paní mlynářovou, kteří tam bydleli, vyráběli mouku pro celou vesnici. Vedle mlýna byl rybník. Jeho hladina se třpytila do daleka. Sem tam z něj šplouchla voda a objevila se bublinka, protože rybník byl plný kaprů.
Pokračovat ve čtení →
Punťa byl malý huňatý králíček z farmy, kde žil společně se spoustou dalších králíků. Na farmě si králíci mohli každý den pobíhat po zahradě a chroupat tolik zelení, kolik se jim zachtělo. Na noc je pak farmáři zavírali do kotců, kde byli v bezpečí před divokými dravci. Alespoň tak to fungovalo, když bylo hezké počasí.
Pokračovat ve čtení →
Bylo pozdní odpoledne, když se na návsi pořádal bujarý maškarní bál. Hudba vyhrávala, stoly se prohýbaly pod vahou mís s koláči a dalšími dobrotami. Všichni lidé z okolí byli oděni do barevných kostýmů, které měly připomínat nejrůznější pohádkové bytosti. A nechyběla mezi nimi i strašidla.
Pokračovat ve čtení →
Kdysi dávno, v daleké zemi, kde vládla dobrota nad zlobou a nenávistí, se jednoho dne objevila stará ošklivá babice s křivými hnáty, v roztrhaných špinavých šatech a s neopracovanou dřevěnou holí.
Pokračovat ve čtení →
Malá hrošice Herma byla už několik týdnů smutná. Její nejlepší přítel Felix se totiž vydal do světa a ji nechal samotnou. Herma se proto cítila osaměle, smutně a taky trochu naštvaně, že ji takhle opustil. Pořád jenom seděla doma u bahnitého jezírka uprostřed savany a trápila se. Až jednou už se na to její rodiče nemohli dívat a řekli jí, ať jde na oslavu narozenin její sestřenice Iris.
Pokračovat ve čtení →
Skřítek Hopsalín byl malý mužíček s rozcuchanými vlasy a širokým roztomilým úsměvem. Nosil zelený kabátek, červené kalhoty a zelený klobouček. Chodil si po světě, hopsal si do kroku a zpíval. Nebo si vždycky aspoň pobrukoval. Byl to takový moc veselý malý chlapík. Protože se pořád usmíval, neměl rád, když měl někdo kolem špatnou náladu. Jakmile potkal někoho, kdo byl smutný nebo měl nějaké trápení, snažil se ho ze všech sil rozveselit.
Pokračovat ve čtení →