Na vršku v malé vesnici, kde stál na kopci malý kostel, žily také děti. Jednoho večera, když se za soumraku vydaly cestou směrem ke kostelu kde právě kostelní zvon odbíjel večerní klekání, potkaly navíc i místní lidi z vesnice, kteří se bavili popíjením dobrého vína v jedné odlehlé vesnické hospůdce.
Pokračovat ve čtení →
Celé město už šlo spát, jen v jednom okně se ještě mihotalo malé světýlko. Byl to pokojíček v podkroví. Pod peřinou byl schovaný malý kluk, který se jmenoval Čestmír. Svítil si baterkou na knížku a četl si. Už měl dávno spát. Měl rád knížky a tak rád si četl, že se od nich nemohl odtrhnout.
Pokračovat ve čtení →
Malý sloník Kvído nesnášel čištění klů. Nebavilo ho to a přišlo mu to naprosto zbytečné. Proto každý večer, když ho rodiče poslali k řece, aby si je vyčistil, se tam sice vydal, ale místo čištění klů si jen chobotem hrál s vodním proudem a rybkami v něm. Myslel si, jak nad rodiči vyzrál a byl celý spokojený, že si místo těch dlouhých pěti minut čištění mohl raději hrát.
Pokračovat ve čtení →
Na rozlehlé louce plné květin ležely dvě děti. Holčička Klára a chlapec Oliver. Klárka byla roztomilá dívka se zelenýma očima jako kočka a světlými vlásky. Oliver byl její nejlepší kamarád s rozčepýřenými vlasy a velkými kukadly. Vše dělali společně.
Pokračovat ve čtení →
Liška Laura už odmala snila o tom, že bude jednoho dne létat. Všichni jí říkali, že to není možné – lišky přece nelétají a nikdy létat nebudou. Dokonce ani rodiče ji v jejím snu nepodporovali. Přesto však každý den toužebně pozorovala ptáky, jak krouží nad vysokými korunami stromů a představovala si, jak se k nim jednoho dne přidá.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden myslivec a ten měl tři psy.
Pokračovat ve čtení →
Byl krásný letní den. Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali a na louce kvetla jedna kytička vedle druhé. Bílý jetel, žlutý pryskyřník i fialové zvonky zářily na celé okolí a lákaly Aničku, aby se na louce posadila a těšila se tou krásou.
Pokračovat ve čtení →
V jedné daleké cizí zemi úplně na samotě stálo malé stavení. Byl to starší domeček. Měl červenou ztrouchnivělou střechu, velká stará okna, která vrzala, a byl úplně celý dřevěný. Bydleli v něm babička, dědeček a jejich vnouček.
Pokračovat ve čtení →
Deli byla zaječice z jednoho zaječího městečka, které leželo pod zemí uprostřed veliké louky obklopené lesem. Z toho lesa čas od času přišli vlci, kteří chtěli zajíce ulovit. Zajíci byli proto velmi obezřetní a kdykoliv zaslechni nebo zahlédli něco podezřelého, schovali se do svých nor.
Pokračovat ve čtení →
Na louce za babiččiným stavením žila odjakživa koza. Mečela, žvýkala zelenou travičku a okusovala okolní stromky, až vypadaly, jako by snad předčasně dorazil do vesničky podzim.
Pokračovat ve čtení →
Uprostřed jednoho hlubokého lesa stál starý mohutný dub. Měl nádhernou korunu a svými listy se mohl široko daleko chlubit. Jeho kmen byl tak obrovský, že by ho neobjalo ani deset dospěláků. Stál tady už několik let.
Pokračovat ve čtení →
Byla jednou jedna sýkorka Julinka a té se v malé budce na okraji lesa vylíhla čtyři malá rozkošná ptáčátka. Byla to krásná, kvalitní budka a hnízdo uvnitř ní sýkorka Julinka stavěla několik dlouhých dní – nosila stébla a lístky mechu z celého lesa a pečlivě je splétala do měkoučkého hnízdečka. Pak snesla vajíčka a zahřívala je tak dlouho, dokud se z nich nevyklubala čtyři holá, bezbranná ptáčátka. Taková péče o malá ptáčátka, to ale není žádná legrace! Julinka musela každou chvíli létat ptáčátkům pro žížaly, krmit je, zpívat jim písničky na dobrou noc, hlídat je před cizinci, stlát jim hnízdo v budce, aby jim bylo pohodlně a nic je netlačilo – zkrátka je to velmi těžká práce, starat se o čtyři malá ptáčátka. Ale sýkorka Julinka byla pracovitá, a tak ptáčátka rostla a sílila a dařilo se jim velmi dobře.
Pokračovat ve čtení →
Byl zrovna začátek podzimu a na stromech dozrávala jablka. Anička procházela sadem a mlsně se rozhlížela, kde by si jablíčko mohla utrhnout. Jenže všechna byla příliš vysoko.
Pokračovat ve čtení →
Tonda bydlel blízko lesa. Měl kudrnaté hnědé vlasy. Kroutily se mu do všech stran. Ruce měl neustále špinavé, oblečení potrhané a na tváři se mu málokdy objevil úsměv. Byl to takový zamračený morous. Skoro nic mu neudělalo radost a co mohl, zničil nebo zašpinil.
Pokračovat ve čtení →
Byl krásný slunečný den a želva Alžběta zrovna snesla želví vajíčka. Bydlela na krásné písečné pláži, a protože bylo zrovna opravdu veliké horko, rozhodla se vajíčka schovat do stínu. Našla si útulné místečko ve stínu pod palmou a tam se o vajíčka hezky starala – zpívala jim a hladila je, aby se co nejdřív vylíhla a aby z nich byla ta nejroztomilejší a nejmilejší malá želvátka. Pak ale želva Alžběta dostala hlad, a protože zrovna široko daleko nebyl nikdo, kdo by se jí o vajíčka postaral, přikryla je několika palmovými listy. Tak budou v bezpečí, pomyslela si a odešla si do moře ulovit nějakou tu rybičku ke svačině.
Pokračovat ve čtení →