V malé chaloupce na vršku, kde bylo jedno malé okénko s praskajícími rámy a vyviklanými dveřmi, bydlelo děvčátko se svou babičkou. Babička, která byla už hodně stará a neměla na všechnu práci kolem dostatek síly, poslala jednoho dne děvčátko do lesa pro trochu malin a jahod na ovocné knedlíky.
Pokračovat ve čtení →
Voděnka byla vodní víla, která žila u jezírka uprostřed hlubokého lesa plného kouzel a pohádkových bytostí. Byl to les, do kterého lidé neměli přístup. Byl chráněn kouzlem, aby ho nikdo kromě kouzelných bytostí a lesních zvířat nemohl najít.
Kdyby nějaký člověk pohádkové bytosti objevil, znamenalo by to pro ně zkázu. Lidé se totiž nových věcí, které neznali a nechápali je, báli. Mohli by proto pohádkové bytosti z lesa vyhnat nebo uvěznit.
Pokračovat ve čtení →
Daleko za vesnicí blízko lesů a velkých polí stála krásná farma. Bydlela v ní holčička Mia se svou maminkou. Na farmě žilo spoustu zvířat. Ovce, kozy, krávy a také jeden kůň. Byl to koník, nejlepší přítel Miy. S maminkou se Mia o všechna zvířata starala a měla je moc ráda, ale s koněm to bylo jiné. Měla ho jako svého kamaráda. Byl krásný, vysoký a urostlý. Srst měl celou nádherně černou a lesklou, a protože měl vše černé a jen jedno ucho bílé, říkala mu Mia Ucháč.
Pokračovat ve čtení →
Jak už to tak bývá, v pohádkách se leccos vypráví, ale ne vždycky to bývá pravda. A jedna taková vymyšlená pohádka dělá už po dlouhá léta pořádnou starost ježkům. Tihle roztomilí bodlináči v ní totiž na zádech nosí jablíčka a hrušky a pod jejich tíhou se celí prohýbají. Jak je to ale doopravdy? Vážně nosí ježek na zádech ovoce a ukládá si ho kdesi do zásoby? A jí vůbec ježek ovoce?
Pokračovat ve čtení →
Přišel den, kdy se měl jít Antárek spolu se svým tatínkem učit lovit ryby. Ještě nedávno by proti tomu protestoval – raději by se nadlábnul medem a k rybám by ani nepřičichl. Avšak po tom, co se přecpal medem tolik, že skončil s bolestmi břicha u veterináře, už nemohl med ani vidět a ryby se staly jeho novým oblíbeným pokrmem. Proto se dne, kdy se je naučí sám lovit, už nemohl dočkat.
Pokračovat ve čtení →
Na okraji jedné malé vesnice žila ve skromné chaloupce šťastná rodina. Tatínek s maminkou tam vychovávali své dvě děti, Marušku a Josífka. Jednou večer maminka dětem vyprávěla strašidelný příběh o zlobivých dětech, které jejich mamince vzala zlá polednice, protože jí zlobily ve chvíli, kdy měla mnoho práce. Maruška s Josífkem potom spaly neklidně, představa polednice je strašila a každé zakvílení větru za okny pro ně bylo doopravdy děsivé.
Pokračovat ve čtení →
Za lesem stál velký mlýn. Jeho mlynářské kolo se pořád otáčelo a pan mlynář s paní mlynářovou, kteří tam bydleli, vyráběli mouku pro celou vesnici. Vedle mlýna byl rybník. Jeho hladina se třpytila do daleka. Sem tam z něj šplouchla voda a objevila se bublinka, protože rybník byl plný kaprů.
Pokračovat ve čtení →
Punťa byl malý huňatý králíček z farmy, kde žil společně se spoustou dalších králíků. Na farmě si králíci mohli každý den pobíhat po zahradě a chroupat tolik zelení, kolik se jim zachtělo. Na noc je pak farmáři zavírali do kotců, kde byli v bezpečí před divokými dravci. Alespoň tak to fungovalo, když bylo hezké počasí.
Pokračovat ve čtení →
Bylo pozdní odpoledne, když se na návsi pořádal bujarý maškarní bál. Hudba vyhrávala, stoly se prohýbaly pod vahou mís s koláči a dalšími dobrotami. Všichni lidé z okolí byli oděni do barevných kostýmů, které měly připomínat nejrůznější pohádkové bytosti. A nechyběla mezi nimi i strašidla.
Pokračovat ve čtení →
Kdysi dávno, v daleké zemi, kde vládla dobrota nad zlobou a nenávistí, se jednoho dne objevila stará ošklivá babice s křivými hnáty, v roztrhaných špinavých šatech a s neopracovanou dřevěnou holí.
Pokračovat ve čtení →
Malá hrošice Herma byla už několik týdnů smutná. Její nejlepší přítel Felix se totiž vydal do světa a ji nechal samotnou. Herma se proto cítila osaměle, smutně a taky trochu naštvaně, že ji takhle opustil. Pořád jenom seděla doma u bahnitého jezírka uprostřed savany a trápila se. Až jednou už se na to její rodiče nemohli dívat a řekli jí, ať jde na oslavu narozenin její sestřenice Iris.
Pokračovat ve čtení →
Skřítek Hopsalín byl malý mužíček s rozcuchanými vlasy a širokým roztomilým úsměvem. Nosil zelený kabátek, červené kalhoty a zelený klobouček. Chodil si po světě, hopsal si do kroku a zpíval. Nebo si vždycky aspoň pobrukoval. Byl to takový moc veselý malý chlapík. Protože se pořád usmíval, neměl rád, když měl někdo kolem špatnou náladu. Jakmile potkal někoho, kdo byl smutný nebo měl nějaké trápení, snažil se ho ze všech sil rozveselit.
Pokračovat ve čtení →
Na vršku v malé vesnici, kde stál na kopci malý kostel, žily také děti. Jednoho večera, když se za soumraku vydaly cestou směrem ke kostelu kde právě kostelní zvon odbíjel večerní klekání, potkaly navíc i místní lidi z vesnice, kteří se bavili popíjením dobrého vína v jedné odlehlé vesnické hospůdce.
Pokračovat ve čtení →
Celé město už šlo spát, jen v jednom okně se ještě mihotalo malé světýlko. Byl to pokojíček v podkroví. Pod peřinou byl schovaný malý kluk, který se jmenoval Čestmír. Svítil si baterkou na knížku a četl si. Už měl dávno spát. Měl rád knížky a tak rád si četl, že se od nich nemohl odtrhnout.
Pokračovat ve čtení →
Malý sloník Kvído nesnášel čištění klů. Nebavilo ho to a přišlo mu to naprosto zbytečné. Proto každý večer, když ho rodiče poslali k řece, aby si je vyčistil, se tam sice vydal, ale místo čištění klů si jen chobotem hrál s vodním proudem a rybkami v něm. Myslel si, jak nad rodiči vyzrál a byl celý spokojený, že si místo těch dlouhých pěti minut čištění mohl raději hrát.
Pokračovat ve čtení →