Malý sloník Kvído nesnášel čištění klů. Nebavilo ho to a přišlo mu to naprosto zbytečné. Proto každý večer, když ho rodiče poslali k řece, aby si je vyčistil, se tam sice vydal, ale místo čištění klů si jen chobotem hrál s vodním proudem a rybkami v něm. Myslel si, jak nad rodiči vyzrál a byl celý spokojený, že si místo těch dlouhých pěti minut čištění mohl raději hrát.
Pokračovat ve čtení →
Na rozlehlé louce plné květin ležely dvě děti. Holčička Klára a chlapec Oliver. Klárka byla roztomilá dívka se zelenýma očima jako kočka a světlými vlásky. Oliver byl její nejlepší kamarád s rozčepýřenými vlasy a velkými kukadly. Vše dělali společně. Už si ani nepamatovali, že by někdy byli jeden bez druhého. Oliver Klárku chránil a pomáhal jí a Klárka ho měla moc ráda. Oběma se moc líbily hvězdy. A tak každý večer, když se setmělo a na nebi se začala objevovat světýlka, lehli si spolu na louku a pozorovali je.
Pokračovat ve čtení →
Liška Laura už odmala snila o tom, že bude jednoho dne létat. Všichni jí říkali, že to není možné – lišky přece nelétají a nikdy létat nebudou. Dokonce ani rodiče ji v jejím snu nepodporovali. Přesto však každý den toužebně pozorovala ptáky, jak krouží nad vysokými korunami stromů a představovala si, jak se k nim jednoho dne přidá.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden myslivec a ten měl tři psy.
Pokračovat ve čtení →
Byl krásný letní den. Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali a na louce kvetla jedna kytička vedle druhé. Bílý jetel, žlutý pryskyřník i fialové zvonky zářily na celé okolí a lákaly Aničku, aby se na louce posadila a těšila se tou krásou.
Pokračovat ve čtení →
V jedné daleké cizí zemi úplně na samotě stálo malé stavení. Byl to starší domeček. Měl červenou ztrouchnivělou střechu, velká stará okna, která vrzala, a byl úplně celý dřevěný. Bydleli v něm babička, dědeček a jejich vnouček.
Pokračovat ve čtení →
Deli byla zaječice z jednoho zaječího městečka, které leželo pod zemí uprostřed veliké louky obklopené lesem. Z toho lesa čas od času přišli vlci, kteří chtěli zajíce ulovit. Zajíci byli proto velmi obezřetní a kdykoliv zaslechni nebo zahlédli něco podezřelého, schovali se do svých nor.
Pokračovat ve čtení →
Na louce za babiččiným stavením žila odjakživa koza. Mečela, žvýkala zelenou travičku a okusovala okolní stromky, až vypadaly, jako by snad předčasně dorazil do vesničky podzim.
Pokračovat ve čtení →
Uprostřed jednoho hlubokého lesa stál starý mohutný dub. Měl nádhernou korunu a svými listy se mohl široko daleko chlubit. Jeho kmen byl tak obrovský, že by ho neobjalo ani deset dospěláků. Stál tady už několik let. A protože byl tak starý, byl to i ten nejmoudřejší strom v lese. Chodila za ním zvířátka z celého okolí. Veverky se chodily ptát, kde jsou nejlepší oříšky, medvědi si chodili stěžovat na neposlušné lidi a ptáčci žadonili, aby si na něm mohli udělat svá hnízda. Žádné zvířátko si nedokázalo představit les bez něj.
Pokračovat ve čtení →
Byla jednou jedna sýkorka Julinka a té se v malé budce na okraji lesa vylíhla čtyři malá rozkošná ptáčátka. Byla to krásná, kvalitní budka a hnízdo uvnitř ní sýkorka Julinka stavěla několik dlouhých dní – nosila stébla a lístky mechu z celého lesa a pečlivě je splétala do měkoučkého hnízdečka. Pak snesla vajíčka a zahřívala je tak dlouho, dokud se z nich nevyklubala čtyři holá, bezbranná ptáčátka. Taková péče o malá ptáčátka, to ale není žádná legrace! Julinka musela každou chvíli létat ptáčátkům pro žížaly, krmit je, zpívat jim písničky na dobrou noc, hlídat je před cizinci, stlát jim hnízdo v budce, aby jim bylo pohodlně a nic je netlačilo – zkrátka je to velmi těžká práce, starat se o čtyři malá ptáčátka. Ale sýkorka Julinka byla pracovitá, a tak ptáčátka rostla a sílila a dařilo se jim velmi dobře.
Pokračovat ve čtení →
Byl zrovna začátek podzimu a na stromech dozrávala jablka. Anička procházela sadem a mlsně se rozhlížela, kde by si jablíčko mohla utrhnout. Jenže všechna byla příliš vysoko.
Pokračovat ve čtení →
Tonda bydlel blízko lesa. Měl kudrnaté hnědé vlasy. Kroutily se mu do všech stran. Ruce měl neustále špinavé, oblečení potrhané a na tváři se mu málokdy objevil úsměv. Byl to takový zamračený morous. Skoro nic mu neudělalo radost a co mohl, zničil nebo zašpinil.
Pokračovat ve čtení →
Byl krásný slunečný den a želva Alžběta zrovna snesla želví vajíčka. Bydlela na krásné písečné pláži, a protože bylo zrovna opravdu veliké horko, rozhodla se vajíčka schovat do stínu. Našla si útulné místečko ve stínu pod palmou a tam se o vajíčka hezky starala – zpívala jim a hladila je, aby se co nejdřív vylíhla a aby z nich byla ta nejroztomilejší a nejmilejší malá želvátka. Pak ale želva Alžběta dostala hlad, a protože zrovna široko daleko nebyl nikdo, kdo by se jí o vajíčka postaral, přikryla je několika palmovými listy. Tak budou v bezpečí, pomyslela si a odešla si do moře ulovit nějakou tu rybičku ke svačině.
Pokračovat ve čtení →
Ve velkém městě plném domů, silnic i lidí, žilo červené autíčko. To autíčko bylo odvážné. Celé dny s větrem o závod jezdilo ulicemi, závodilo s ostatními autíčky, nedbalo při tom na dopravní předpisy, a dokonce nedávalo ani trochu pozor, aby snad někomu neublížilo. Bylo to autíčko z pořádně tvrdého plechu, a tak se mu nikdy nic nestalo.
Pokračovat ve čtení →
V krásné dřevěné chaloupce u lesa žil kluk, který se jmenoval Tadeáš. V domečku bydlel se svými rodiči. Vypadal jako pěkný rošťák a taky to rošťák byl. Neposeděl ani minutu na jednom místě. Nikdy nedokázal sedět na židli a na chvíli dávat pozor. Nohy se mu hned začaly pohupovat, očima brouzdal po celé místnosti a věčně přemýšlel, na co by sáhl a co by provedl. Prsty ho začaly brnět, jako by chtěly někam utéct, a celý se vrtěl, jako by ho štípaly blechy. Tadeáš byl prostě neposeda.
Pokračovat ve čtení →