Malí, velcí, s vousy i bez. A hlavně kouzelní! To jsou pohádkoví skřítci. Máme je rádi a na každou pohádku s nimi se těšíme. Nikdy totiž nevíme, jaký příběh přinesou, ale vždy víme, že bude tajuplný a s dobrým koncem. Máte taky rádi pohádky o skřítcích?
Nebylo to ani tak dávno, co se odehrál příběh, který vám dnes povím. Stalo se to v kouzelné zemi, kde Ježíšek chystá dárky pro děti. Pomáhají mu malí vánoční skřítci. Ke své práci mají rádi vánoční náladu, kterou jim nosí vánoční hvězda. Je to ta nejjasnější, třpytící se hvězda na nejvyšším stromku na světě.
Pokračovat ve čtení →
V tom nejhlubším lese plném mechu, stromů a kapradí žil malý skřítek. Byl malý asi jako hříbek, nosil zelenou špičatou čepici a tvářičky měl pořád červené. Byl moc hodný a pořád se usmíval. Všechna zvířátka ho měla ráda. A protože byl pořád veselý a měl ze všeho radost, všichni mu říkali Radovánek.
Pokračovat ve čtení →
Voděnka byla vodní víla, která žila u jezírka uprostřed hlubokého lesa plného kouzel a pohádkových bytostí. Byl to les, do kterého lidé neměli přístup. Byl chráněn kouzlem, aby ho nikdo kromě kouzelných bytostí a lesních zvířat nemohl najít.
Kdyby nějaký člověk pohádkové bytosti objevil, znamenalo by to pro ně zkázu. Lidé se totiž nových věcí, které neznali a nechápali je, báli. Mohli by proto pohádkové bytosti z lesa vyhnat nebo uvěznit.
Pokračovat ve čtení →
Skřítek Hopsalín byl malý mužíček s rozcuchanými vlasy a širokým roztomilým úsměvem. Nosil zelený kabátek, červené kalhoty a zelený klobouček. Chodil si po světě, hopsal si do kroku a zpíval. Nebo si vždycky aspoň pobrukoval. Byl to takový moc veselý malý chlapík. Protože se pořád usmíval, neměl rád, když měl někdo kolem špatnou náladu. Jakmile potkal někoho, kdo byl smutný nebo měl nějaké trápení, snažil se ho ze všech sil rozveselit.
Pokračovat ve čtení →
Malý skřítek jménem Tobi žil se svými rodiči v pohádkové zemi, kde si všechna stvoření byla rovna. Děti si spolu hezky hrály a dospělí spolu přátelsky vycházeli. Jenom Tobi ze všeho nejraději všem škodil. Největší radost mu dělalo, když mohl tu radost někomu jinému zkazit. Jeho maminka i tatínek z něj byli už zoufalí. Každý den ho prosili, ať už nikomu neškodí, jinak jej nikdo nebude mít rád.
Pokračovat ve čtení →
Když se zadíváš na oblohu, uvidíš, jak se rychle pohybují mraky. Není to samo sebou. Pohání je vítr. Někdy je tak silný, že mraky po nebi doslova utíkají, a někdy tak slabý, že se sova nějaký mráček zahoupe. Odkud takový vítr pochází? A kdo ho ovládá? Prý existují větrní skřítkové, kteří létají mezi mraky a rozfoukávají je. Je jich spoustu, lidé je však vidět nemohou. Létají ve výškách a schovávají se mezi mraky.
Pokračovat ve čtení →
V malebné malé vesnici žil malý kluk. Jmenoval se Jeník. Na hlavě nosil pořád stejnou čepici, kolena měl neustále rozbitá a ruce vždy špinavé. Jak rostl, naučil se každému řemeslu. Uměl ušít boty, opravit střechu, zasadit strom, jezdit s traktorem nebo na koni. Nebylo snad nic, co by mu nešlo. Když už byl dospělý, rozhodl se, že se vydá do světa. Přece uměl všechno, tak co kdyby si vydělal peníze někde ve světě, aby se měl dobře? Jeník si vzal velkou svačinu a šel tam, kam ho nohy nesly.
Pokračovat ve čtení →
V černém hlubokém lese byla malinká vesnice. Byla schovaná mezi mechem a kapradím. Pouhým okem ji vidět nešlo. Člověk ji mohl spatřit, jen když si kleknul, byl úplně potichu a pořádně se zahleděl do kapradí. Pak možná viděl malou vesnici, kde žili skřítci. Bydlelo jich tam několik. Byli pracovití, veselí a pořád si při práci zpívali. Jeden z nich ale takový nebyl. Jmenoval se Mračil. Nebyl zlý, jen se málokdy smál a nejčastější jeho slova byla: ne, nechci, nemám to rád.
Pokračovat ve čtení →
Uprostřed zelené louky stál mohutný strom. Byl vidět široko daleko, protože byl moc velký. Jeho obrovský kmen by neobjalo ani deset dospěláků. Každý rok krásně kvetl a jeho koruna byla tak velká, že ze země nikdo nedohlédl na její konec. Nebyl to ale obyčejný strom. V jeho bohaté koruně žilo spoustu skřítků.
Pokračovat ve čtení →
V jednom krásném dřevěném domečku, nahoře v podkroví v dětském pokojíčku, spával malý kluk. Měl vlásky hnědé jako kaštany a oči modré jako studánky. Byl to moc hodný kluk, ale každý večer měl strach.
Pokračovat ve čtení →
Za sedmero horami a za sedmero údolími skrývala se krásná vesnice. Všechny domečky v ní byly postaveny dokola a přímo uprostřed stál velký rybník. Každý rok, když přišla zima, rybník zamrzl a všichni, kteří bydleli ve vesnici, na něj chodili bruslit. Chodili tam do posledního vesničana. Malí i velcí, mladí i staří, holky i kluci.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden skřítek Štrakakal, který u sebe vždy nosil tlustou knihu a hřeben, a kdykoliv potkal nějaké rozcuchané dítě, plácnul ho knihou po zádech a potom ho učesal. A jak ho to učili jeho rodiče, považoval za zlobivé každé dítě, které nebylo učesané.
Pokračovat ve čtení →
Na mýtince stál domeček a v tom domečku žil statný dřevorubec se svou ženou. Měli se moc rádi, avšak byli velmi chudí. Dům se jim rozpadal, děravou střechou dovnitř zatékalo a na jídlo jim moc peněz také nezbývalo.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden leprikón jménem Lolo, který žil v nevelké vesničce spolu s dalšími leprikóny. Leprikóni jsou malí vousatí skřítci v zelených oblečcích a kloboučcích, jejichž úkolem je hlídat hrnec zlata, který se objevuje vždy na konci duhy. Mají totiž bránit tomu, aby hrnec se zlatem někdo našel a to všemi možnými způsoby. Tyto způsoby často zahrnují různé naschvály a zákeřnosti, které mají lidi od hledání pokladu odradit. Nedělají to však jen kvůli ochraně pokladu, ale také prostě proto, že je to baví.
Pokračovat ve čtení →
V lesním domečku z mechu a smrkového roští žil malý skřítek jménem Bonifác. Byl to trochu protiva, měl rád svůj klid a i když se s ním lesní zvířátka snažila kamarádit, obvykle jejich společnost odmítal a byl ze všeho nejraději sám.
