Malí, velcí, s vousy i bez. A hlavně kouzelní! To jsou pohádkoví skřítci. Máme je rádi a na každou pohádku s nimi se těšíme. Nikdy totiž nevíme, jaký příběh přinesou, ale vždy víme, že bude tajuplný a s dobrým koncem. Máte taky rádi pohádky o skřítcích?
Na kraji pohádkové vesnice stál krásný dům. Měl duhové barvy a na všech stěnách obrázky. Ne ledajaké obrázky, ale živé obrázky. Ano, samy se pohybovaly. Kdokoli se na ně zadíval, zjistil, že každý z nich vypráví svůj vlastní příběh. Co to bylo za kouzelný dům? Byla to knihovna. Knihovna plná knih, plná živých příběhů a pohádek.
Pokračovat ve čtení →
Za horami a dolinami, kde voda se sypala a písek se lil, ukrýval se kouzelný les. V tomto lese byste narazili na kouzla nevídaná a zvířata kouzelná. Všichni si pomáhali a v lese vládl klid a radost. Lidé však o tomto lese nevěděli. A tak to muselo zůstat.
Pokračovat ve čtení →
V hlubokých lesích až tam mezi kapradím a hustými vysokými keři žil hejkal. Byl to takový strašidelný zelený mužík. Nosil roztrhané oblečení, jako by měl na sobě jen hadry, klobouk vyrobený z listí a uschlých větví, a chodil naboso. Vypadal prostě jako strašidlo.
Pokračovat ve čtení →
Daleko odtud je hezká malá vesnice. Stojí tam několik domečků s barevnými střechami, roste tam pár stromů a spousta květin. Kolem této vesnice teče malá řeka. Vypadá jako každá jiná, ale málokdo ví, že tato řeka je domovem pro říční skřítky. Své malé domečky mají ukryté všude podél řeky. Jsou to takové malé komůrky a chodbičky vyhrabané pod břehem.
Pokračovat ve čtení →
Kdysi dávno byl jeden tmavý borový les, který byl však lidmi už dávno zapomenut. Hluboko v tomto lese se nacházelo krásné průzračné jezírko. Vždy když na obloze vyšel sněhobílý měsíc a sovy začaly houkat na dobrou noc, u jezírka začali tancovat malí kouzelní elfové. Uši měli špičaté, na hlavách měli malé korunky z květin a na sobě měli oblek z listů.
Pokračovat ve čtení →
Když přijde noc, na nebi se ukáže srpek měsíce a kolem něj začnou poblikávat hvězdičky. Některé svítí více, jiné méně. Všechny ale krásně zdobí černou oblohu. Když se pořádně zadíváš na měsíc, můžeš zahlédnout, jak na něm někdo sedí. Je to skřítek Dřímal. Vysedává si na měsíci a nožkama si houpe ve vzduchu. Jeho nebesky stříbrný kabátek se na černé obloze krásně leskne a třpytivé vlásky vlají po větru.
Pokračovat ve čtení →
V jednom velikém království seděla na zámku u okna královna a vyšívala. Právě byla zima a venku poletovaly sněhové vločky. Zimní krajina byla nádherná, královna si pootevřela okno a vyhlédla ven. Na chvíli zapomněla, že v ruce drží jehlu, a píchla se při vyklánění z okna do prstu.
Pokračovat ve čtení →
Na paloučku uprostřed lesa žila krásná víla Simélie. Při svítání a při západu slunce chodila k blízkému zámku, po cestě sbírala lesní jahody a maliny. Vždy měla dobrou náladu, kterou šířila kolem sebe.
Pokračovat ve čtení →
Náš svět je obrovský. Když se večer podíváme na nebe, vidíme krásné hvězdy či velikánský měsíc, který nám vesele svítí na dobrou noc. Je to kouzelný vesmír, plný tajemství, ve kterém žijeme i my, na planetě Zemi. A na tom velkém kouzelném měsíci, který nám každou noc svítí, žije jeden malý bílý skřítek, který se jmenuje Snílek. Jeho jméno má velký význam. Skřítek žije na měsíci sám a stará se o to, aby každý člověk či bytost ve vesmíru měla v noci krásné sny.
Pokračovat ve čtení →
V jedné rozpadlé chaloupce žil tatínek, maminka a jejich chlapec Tonda. Byli velmi chudí, do střechy jim teklo a často neměli ani na jídlo. Tonda, aby rodičům pomohl, pracoval jako pasáček ovcí. Ale i tak neměl ani na pořádné oblečení, chodil v roztrhaných kalhotách, do kabátku mu táhlo a jeho čepice vypadala stejně otrhaně jako zbytek oděvu. I přesto si každé ráno cestou na pastvu vesele pohvizdoval.
Pokračovat ve čtení →
„Dorotko, učesej si vlásky,“ povídala maminka rozcuchané hnědovlasé holčičce.
„Mně se nechce, mami. Vždyť si jdeme hrát s holkama ven.“
Pokračovat ve čtení →
V malém domku blízko lesa žil se svými rodiči malý chlapec. Jmenoval se Daniel. Hnědé vlasy měl na hlavě jak vrabčí hnízdo a oči korálově modré. Věčně odřená kolena. Stále vymýšlel nějaká dobrodružství. Kolem svého domku měl pěknou zahrádku plnou zeleniny. Pomáhal mamince se o ni starat, okopával záhonky, zaléval rostlinky a trhal plevel.
Pokračovat ve čtení →
Vesmír je nekonečný. Ani si nejde představit, jak je velký. Je tam plno planet a hvězd, dokonce i mléčná dráha. Spoustu vesmírných těles je neustále v pohybu. Některé planety se pravidelně otáčejí ve stejném směru. I naše planeta Země se pohybuje. Otáčí se kolem Slunce a kolem své osy. Díky tomu máme noc, den a čtyři roční období. Jednou se ale stalo něco děsivého. Země se zastavila.
Pokračovat ve čtení →
Už byl konec února a zima pomalu končila. Přesto se ráno na trávě objevoval mráz a na chodnících zmrzlé kaluže. Na stromech žádné listí a tráva beze stopy čerstvé zeleně. Jaro se zatím nechystalo přijít, pořádný sníh nikde, zato mrazíky zdobily přírodu kolem.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden sněhuláček. Byl to moc hezký a radostný sněhulák, který měl všechno rád. Pusu měl vyskládanou do širokého úsměvu z malých černých uhlíků. Na každého, kdo prošel kolem, se usmíval. Děti si kolem něj venku hrály a blížily se Vánoce. Všichni se už moc těšili, jak se večer rozzáří rozsvícený stromeček. Ale nejen na to. Těšili se na uzobávání cukroví, které společně několik posledních dní doma pekli a zdobili. Taky se moc těšili na prázdniny, na koulování ve sněhu, na hraní si dlouho do večera, na ponocování. Prostě byli šťastní.
Pokračovat ve čtení →