Jak zamrzává rybník

Za sedmero horami a za sedmero údolími skrývala se krásná vesnice. Všechny domečky v ní byly postaveny dokola a přímo uprostřed stál velký rybník. Každý rok, když přišla zima, rybník zamrzl a všichni, kteří bydleli ve vesnici, na něj chodili bruslit. Chodili tam do posledního vesničana. Malí i velcí, mladí i staří, holky i kluci.

V jednom domečku blízko rybníka bydlel malý kluk. Jmenoval se David. Byl zvědavý a chtěl všemu přijít na kloub. Měl plno otázek a chtěl znát na všechno odpověď. Každý večer se na postýlce natočil k oknu a díval se na rybník. Pozoroval, jak zamrzává. Zajímalo ho, jaké kouzlo se to v noci děje, že je rybník ráno dočista zamrzlý. Maminka mu vždycky říkala, že je to příroda, ale on věděl, že je v tom něco víc.

Jednou večer, když nemohl usnout, koukal zase na rybník. Už se mu pomalu zavíraly oči, když tu najednou zaslechl zvláštní zvuk. Takové zvláštní cinkání, jako by na rybníku už někdo bruslil. Nenápadně se podíval z okna. Nevěřil svým očím. Na hladině rybníka jezdil skřítek. Byl menší, jeho stříbrná zářivá barva osvětlovala vodu a při každém pohybu rozhazoval led. Neměl na sobě brusle, ale bruslil nádherně.

Pokaždé, když se odrazil, jemně a tiše to cinklo. Bruslil po rybníku křížem krážem. Trvalo mu to nějakou chvíli, ale nakonec se mu to povedlo. Po celém rybníku skřítek vytvořil zmrzlý led. Obešel celý rybník dokola a rozhlížel se kolem, jako by něco hledal. „No škoda. Něco bych si dal po tak velké námaze, ale nic tu není,“ mumlal si pro sebe malý skřítek. Pak se rozběhl na ledovou plochu, třikrát se s výskokem otočil, naposledy to cinklo a zmizel.

David se pořád díval z okna a přemýšlel o tom, co viděl. Každý další večer čekal, kdy se skřítek zase objeví. Dlouho nic, protože rybník byl stále dobře zamrzlý. Ale jedné noci přece jen přišel. Musel opravit ledovou plochu, aby byla dost zmrzlá. David byl štěstím bez sebe, že se dočkal. Pamatoval si, jak skřítek říkal, že by si něco dal. A tak mu na kraj rybníka položil v šátku zabalené sušenky a trochu mléka. Doufal, že to lednímu skřítkovi zachutná.

David sledoval skřítka, jak upravuje lední plochu. Potom se přiblížil k balíčku, který našel na kraji. Když ho rozbalil, rozzářily se mu oči. Bylo to poprvé, kdy něco dostal. Nacpal si všechno do pusy a vypil mléko. Ještě jak mu teklo po bradě, zavolal na všechny strany: „Děkuji ti! Nevím, kdo to tady přichystal, ale moc děkuji! Nemusíš se mě bát, příště přijď za mnou ven a zabruslíme si spolu.“

David měl velkou radost. Od té doby pokaždé, když se blížila zima a začínalo mrznout, seděl u okna oblečený. V jedné ruce brusle a v druhé šátek se sušenkami a mlékem. Čekal na svého kamaráda skřítka. I když pak dospěl, jejich kamarádství neskončilo, jen se s časem upevnilo.