Jak zamrzává rybník

Za sedmero horami a za sedmero údolími byla krásná vesnice. Všechny domečky v ní byly postaveny dokola a přímo uprostřed byl velký rybník. Každý rok, když přišla zima, rybník zamrzl a všichni, co bydleli v té vesnici na něj chodili bruslit. Chodili tam všichni. Malí i velcí, mladí i starší, holky i kluci.

V jednom domečku blízko rybníku bydlel malý kluk. Jmenoval se David. Byl zvědavý a chtěl všechno vědět. Měl plno otázek a chtěl na všechno odpověď. Každý večer se na postýlce natočil k oknu a díval se na rybník. Chtěl vidět jak zamrzává. Zajímalo ho jaké kouzlo se to v noci děje, že rybník je ráno úplně zmrzlý. Maminka mu vždycky říkala, že je to příroda, ale on věděl, že je v tom něco víc.

Jednou večer když nemohl usnout, koukal zase na rybník. Už se mu pomalu zavíraly oči, když tu najednou slyšel zvláštní zvuk. Takové zvláštní cinkání. Jakoby na rybníku už někdo bruslil. Pomalu se podíval z okna. Nevěřil svým očím. Na hladině rybníku jezdil skřítek. Byl menší, jeho stříbrná zářivá barva osvětlovala vodu a při každém pohybu rozhazoval led. Neměl na sobě brusle, ale jezdil nádherně. Pokaždé, když se odrazil, tak to jemně a tiše cinklo. Bruslil po rybníku křížem krážem. Trvalo mu to nějakou chvíli, ale nakonec se mu to povedlo. Po celém rybníku skřítek vytvořil zmrzlý led. Obešel celý rybník dokola a rozhlížel se kolem. Jakoby něco hledal. „No škoda. Něco bych si dal po tak velké námaze, ale nic tu není.“ Mumlal si pro sebe malý skřítek. Pak se rozběhl na ledovou plochu, třikrát se s výskokem otočil, naposledy to cinklo a zmizel.

David se pořád koukal z okna a přemýšlel o tom co viděl. Každý další večer čekal u okna, kdy se skřítek objeví zase. Dlouho nešel, protože rybník byl stále dobře zamrzlý. Ale jednou přece jen přišel. Musel opravit ledovou plochu, aby byla dost zmrzlá. David byl štěstím bez sebe, že se dočkal. Pamatoval si, jak skřítek říkal, že by si něco dal. A tak mu na kraj rybníku položil v šátku zabalené sušenky a trochu mléka. Doufal, že to má lední skřítek rád.

David sledoval skřítka, jak upravuje lední plochu. Potom se přiblížil k balíčku, co našel na kraji. Když ho rozbalil, rozzářily se mu oči. Bylo to poprvé, co něco dostal. Nacpal si všechno do pusy, vypil mléko a ještě když mu teklo po bradě, tak volal na všechny strany: „Děkuji ti! Nevím kdo to tady dal, ale moc děkuji! Nemusíš se mě bát, příště přijď za mnou ven a zabruslíme si spolu.“

David měl velkou radost. Od té doby pokaždé, když se blížila zima a začínalo mrznout, seděl u okna oblečený a v jedné ruce měl brusle a v druhé šátek se sušenkami a mlékem. Čekal na svého kamaráda skřítka. A i když už pak byl dospělý, jejich kamarádství neskončilo, jen se upevňovalo.