Jak si Lolo zapamatoval barvy duhy

6 min. čtení

Byl jednou jeden leprikón jménem Lolo, který žil v nevelké vesničce spolu s dalšími leprikóny. Leprikóni jsou malí vousatí skřítci v zelených oblečcích a kloboučcích, jejichž úkolem je hlídat hrnec zlata, který se objevuje vždy na konci duhy. Mají totiž bránit tomu, aby hrnec se zlatem někdo našel a to všemi možnými způsoby. Tyto způsoby často zahrnují různé naschvály a zákeřnosti, které mají lidi od hledání pokladu odradit. Nedělají to však jen kvůli ochraně pokladu, ale také prostě proto, že je to baví.

Leprikóni z vesničky, ve které Lolo žil, měli tento úkol také. Vždy, když začalo pršet a svítit sluníčko zároveň, celá vesnice se postavila do pozoru a vyhlížela duhu. Jakmile se objevila, jeden leprikón běžel na její konec hlídat poklad a ostatní se rozprostřeli po okolí, aby odháněli lidi svými zákeřnostmi. Leprikóni si tyto role vždy střídali, aby poklad nehlídal pokaždé ten stejný. Avšak Lolo se hlídání pokladu nikdy nedočkal, protože aby ho k němu pustili, musel znát zpaměti ve správném pořadí všechny barvy duhy, a on si je zaboha nemohl zapamatovat. Tak místo hlídání pokladu musel vždy jen chodit dělat lidem naschvály, což ale Lolo neměl vůbec rád. Nechtěl nikomu ubližovat.

Jednoho dne, když se zase objevila duha, se všichni leprikóni vydali na svá místa. Jeden střežil poklad a ostatní leprikóni okolí. Lolo hlídal místo na jedné lesní mýtině s potůčkem, o které moc lidí nevědělo, a tak se jen málokdy stalo, že tam někdo prošel. Lolo proto nepočítal s tím, že by to dnes mělo být jinak, navíc ho ubližování lidem nijak zvlášť nebavilo, a tak místo poctivého hlídání pozoroval motýly, stavěl si věže z kamínků a hrady z hlíny. Takhle to bylo nějakou dobu, když vtom zaslechl jakési vyjeknutí a s leknutím se za ním otočil. Uviděl malou blonďatou holčičku v potrhaných a špinavých šatech, jak na něj kulí oči. Lolo se na ní chvíli nehnutě díval a nevěděl, co má dělat. Obyčejní lidé totiž leprikóny nesměli nikdy spatřit. Po chvíli se ale vzpamatoval, rozhlédl se kolem a běžel se schovat za obrovský balvan, který na mýtině byl.

Už bylo ale pozdě, holčička už ho viděla. Lolo to moc dobře věděl, ale přesto doufal, že na něj zapomene a prostě půjde dál. Bohužel se to ale nestalo a dívka po chvilce vykoukla zpoza rohu balvanu a opět na Lola kulila své velké modré oči. Chvíli na sebe jen koukali. Pak holčička jemným hláskem promluvila „Ty… ty jsi leprikón? Já myslela, že neexistujete.“ Lolo nevěděl co říct a tak na sebe zase chvíli v trapném tichu koukali. Nakonec ze sebe vymáčkl: „Ne, nejsem leprikón! Co je to leprikón? Já jsem obyčejné lidské dítě… s vousama a kloboukem.“ Holčička se jen zasmála a řekla „Ale jo, jsi leprikón. Děti přece vousy nemají! pojď se mnou, představím tě svým kamarádům!“ A než se Lolo nadál, holčička ho vláčela lesem někam pryč.

Holčička dovedla Lola, ve které holčička žila a líbilo se mu v ní tak, že tam nějakou dobu zůstal. Líbilo se mu, že lidé nechtějí pořád ostatním jen ubližovat, že jsou na sebe hodní a mají se rádi. S holčičkou se rychle skamarádil. Zjistil, že se jmenuje Alenka a během pár dní se z nich stali nejlepší přátelé. Dělili se spolu o tajemství a o všechno, co je trápí. Lolo také brzy zjistil, že Alenčina rodina je velmi chudá, že její rodiče jsou od rána do večera v práci a ona sama se musí starat o domácnost. Lolovi jí bylo líto, a tak přišel s nápadem. Co kdyby dal Alenčině rodině hrnec zlata z konce duhy? Aby to ale mohl udělat, musel by se k němu dostat a na to musel znát barvy duhy.

Řekl o tomhle svém nápadu a problému s ním spojeným Alence a ta mu nadšeně povídá „Ale Lolo! Zapamatovat si barvy duhy přece není nic těžkého, představ si:

Červená opice žrala zelený meloun irského farmáře.

Když si zapamatuješ tuhle větu, budeš umět i barvy duhy! První písmeno každého slova je totiž první písmeno barvy duhy – červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigo a fialová.“ Lolo se nad tím zamyslel, párkrát si větu zopakoval a začal se radovat. Konečně si to pamatuje! Vydal se tedy zpět do své vesničky, kde všem dokázal, že už barvy duhy skutečně umí. Díky tomu mu konečně dovolili hlídat hrnec zlata, a tak při další duze pomohl Lolo Alence k hrnci bezpečně dojít a vzít si zlata, kolik jen chce. Alenka si nabrala několik měšců zlata se slovy, že je rozdá i do dalších chudých rodin v její vesnici.

Když se potom Lolo vrátil do své vesničky, ostatní leprikóni mu vynadali, tohle oni přece nedělají! Musejí poklad chránit, aby ho nikdo nezískal, ne ho rozdávat na potkání. Lolo s naprostým klidem odvětil „A k čemu takový poklad je? Když nemůže nikomu udělat radost a zlepšit mu život? Jestli vážně chcete lidem pořád jen ubližovat, asi už k vám nechci patřit!“ Po těchto slovech Lola z leprikóní vesničky vyhostili. Lolovi to ale vůbec nevadilo, naopak byl rád. Přidal se k vesnici, ve které bydlela Alenka a šťastně tam žil spolu s ní. A kdykoliv se objevila duha, vydal se k ní dřív než jeho škodolibí druhové a rozdával zlato všem chudým, které potkal.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Nahoru