Jak zebra ztratila pruhy

6 min. čtení

Když zoologická zahrada konečně otevřela brány pro své návštěvníky, mohla se pochlubit mnoha novými přírůstky. A některé byly skutečně vzácností, jako třeba zebří mládě.

Jako každé dítko se měla malá zebra náramně k světu, překypovala energií a občas i své rodiče pozlobila. Vybírala v jídle, chodila kam neměla apod.

Jednou toho bylo asi na její maminku už příliš, protože zlostně vyprskla:

„Kdyby jsi nebyla pruhovaná, tak ti pořádně naplácám, až bys měla pruhy fialové.“

Malá zebra se urazila a mamince nehezky odfrkla:

„Já nezlobím! A než mít fialové pruhy, to budu raději bez pruhů!“ A pak naštvaně odcválala do výběhu.

V noci se jí pak zdál zvláštní sen. V něm se ráno probudila a byla celá bílá. Všechny její černé pruhy zmizely. Nezůstal ani jediný maličký proužeček.

Se slzama jako hrachy běžela za rodiči a vzlykala: „Maminko, tatínku, podívejte, co se mi stalo! Já jsem asi nemocná.“

Rodiče koukali s otevřenými tlamami a několikrát zamrkali, jako by věřili, že se jim to jenom zdá. A jakmile se probudí, bude před nimi zase stát jejich krásná pruhovaná dcerka.

Tatínek si odkašlal a snažil se promluvit klidným hlasem:

„Poprosíme o pomoc naši ošetřovatelku Janičku, až nás příjde nakrmit.“

Jenže paní ošetřovatelka koukala stejně vyjeveně jako zebří rodiče. Vůbec si nevěděla rady, a tak zavolala pana ředitele s panem veterinářem, aby se na zebru podívali.

Pan ředitel i zvířecí doktor zebru důkladně prohlédli, udělali četná vyšetření. Nad výsledky překvapeně kroutili hlavami, pořád si cosi šeptali a o něčem se radili.

Pan doktor se podrbal na hlavě a pak zebře a jejím rodičům povídá:

„Je to zvláštní, ale výsledky jsou v pořádku. Zebra je zdravá jako řípa. Zdá se, že jí nic neschází. Tedy až na ty pruhy, pochopitelně. Prostě z ní máme najednou albína. Což je veliká vzácnost!“

Rodiče vážně pokývali hlavami, jako že rozumí. Sice se jim dvakrát nelíbilo, že mají bílé dítě, ale důležité je, že nešlo o žádnou vážnou nemoc.

Jenže malá zebra z toho moudrá vůbec nebyla. Slovo albín neznala. Ale před panem doktorem a panem ředitelem se styděla, a tak si netroufla zeptat, co vlastně znamená. Ale jedno věděla jistě: to slovíčko se jí pranic nelíbilo!

V zoologické zahradě se i mezi zvířátky zprávy šíří rychle. O to se postarali papoušci a opičky, a tak už brzy celá zahrada věděla o zebřím albínovi.

Všichni se zachovali bezvadně, nikdo se jí nesmál a naopak každý chtěl pomoci. Takoví šimpanzi jsou opravdu velice šikovní, zvládají spoustu věcí, a tak nabídli, že zebře pruhy namalují. Nedopadlo to však úplně podle jejich představ. Rodiče malé zebry na to hleděli vyděšeně a malá zebra si dokonce myslela, že je to katastrofa! Každý pruh vypadal jinak, některý byl dlouhý, jiný krátký, některé vypadaly jako vlnky, jiné spíše vypadaly jako kruhy. Zebra se běžela rychle schovat, aby ji nikdo neviděl. A modlila se za déšť, aby jí tu příšernost rychle smyl.

Bohužel jaro bylo toho roku suché, a tak se deštíku dočkala až za několika týdnů.

Zebra se opět trápila, přestalo jí chutnat a nejevila vůbec zájem o skotačení. A to už je co říct!

A tak pan ředitel s panem doktorem a ošetřovatelkou Janičkou dali zase hlavy dohromady, aby vymysleli plán, jak potěšit malou zebru.

Nakonec paní Janička radostně vykřikla:

„Já už to asi mám! Jedna moje kamarádka je moc šikovná švadlena. Šije dokonce kostýmy pro divadlo. Sice oblek pro žádné zvíře dosud nedělala. Ale pane řediteli, kdybyste mi dovolil to s ní domluvit, mohla by vzít malé zebře míry a třeba by pro ni dokázala ušít pruhované pyžamo.“

Pan ředitel ředitel se dlouho nerozmýšlel. Usmál se a prohlásil:

„Ale co, zkusit se má všechno. Hlavně když to naší zebře zvedne náladu!“

Navíc pan doktor také souhlasil. A bylo rozhodnuto!

A tak jednoho slunečného rána měla zebří rodinka speciální návštěvu. Přišla za nimi paní švadlena Věrka, aby vzala malé zebře míry na ušití pruhovaného pyžámka.

Malá zebra byla nejdříve nedůvěřivá, nechtěla se nechat změřit. Ale rodiče ji přesvědčili, aby dala švadlence Věrce šanci.

Když pak uviděla výsledek její práce, byla naprosto uchvácená! Pyžámko bylo krásné, přesně jako kdysi její srst. A tak neváhala a hned si ho oblékla. A nutno říci, že jí padlo jako ulité. Paní Věrka byla opravdu šikovná, jako by šila oblečky pro zvířátka každý den.

Jenže malá zebra se neradovala dlouho. Jak rostla, pyžámko se začalo srážet a brzy jí bylo malé. Všude jí řezalo a stahovalo, připadala si v něm směšně.

Večer ulehla celá utrápená a doufala, že rodiče požádají paní Janičku, aby zařídila další návštěvu šikovné švadlenky, co by jí ušila větší pyžamo.

Druhého dne se zebra probudila a zjistila, že na sobě žádné pyžamo nemá. Ale také nebyla bílá. Naopak měla zase svoji původní srst, krásně pruhovanou, černobílou!

Zmateně zamžourala, ale pak si radostně zařehtala. To byl jenom sen!

Vyběhla pozdravit své rodiče a volala:

„Tatínku, maminko, já mám zase svoje pruhy!“

Rodiče na ni chvíli nechápavě mžourali. Ale malá zebra se nenechala odradit a dodala:

„Já měla zvláštní sen. Zdálo se mi, že jsem přišla o své pruhy. To bylo hrozné. Slibuji, že už nebudu říkat ošklivé věci a budu vás poslouchat!“

Rodiče spokojeně přikývli a pak táta prohlásil:

„To máme z tebe radost. Pojďme se teď společně najíst, paní Janička nám donesla snídani.“

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Nahoru