Už máte dost princezen a velkých bohatýrů? V těchto pohádkách jsou hlavními postavami děti. Možná se právě v pohádce o dětech vaše dítko pozná nebo si odnese ponaučení. A pokud vám chybí pohádka o vašem dítěti, zkuste nám napsat. Pohádky o dítěti na přání umíme vyprávět také.
V nedalekém malém městě stála krásná vila. To je domek, který je větší než ostatní. Většinou v něm bydlí několik rodin. V téhle vile bydleli se svými rodiči dva kluci. Olda a Vilda. Byli nejlepšími kamarády. Vilda bydlel v prvním patře a Olda v přízemí.
Pokračovat ve čtení →
Daleko odtud se rozprostíralo krásné městečko. Bylo tam tolik domečků, že musely stát úplně blízko sebe. Jeden vedle druhého. Žilo tam spousta lidí, ale ze všeho nejvíce tam bylo dětí. V každé rodině jich bylo spoustu. Většinou se všechny spolu znaly. Navštěvovaly se, hrály si spolu, chodily spolu na výlety i do školy. V tomhle městě bylo i krásné dětské hřiště. Děti se o něj moc pěkně staraly. Každý večer, když odcházely domů, si ho hezky uklidily.
Pokračovat ve čtení →
Ela a Nela byly dvě neobyčejné holčičky. Byla to dvojčata. To znamená, že byly sestřičky a narodily se ve stejnou chvíli. Na první pohled si byly neskutečně podobné, ale přitom byly úplně rozdílné. Ela byla odvážná a chtěla vždycky všechno udělat hned. Nela byla rozvážná a dlouho přemýšlela, než udělala první krok. Všechno dělaly společně.
Pokračovat ve čtení →
Na kraji naší ulice stála školka. Chodily tam děti z celého městečka. Školka vypadala jako sluníčko. Byla celá žlutá. Měla krásnou zlatou střechu jako slunce. Na zahrádce kolem ní rostly květiny, měkká vždycky posekaná tráva a hned vedle nejlepší dřevěné pískoviště a prolézačky. Děti tam učily dvě paní učitelky.
Pokračovat ve čtení →
Za sedmero horami a za sedmero údolími skrývala se krásná vesnice. Všechny domečky v ní byly postaveny dokola a přímo uprostřed stál velký rybník. Každý rok, když přišla zima, rybník zamrzl a všichni, kteří bydleli ve vesnici, na něj chodili bruslit. Chodili tam do posledního vesničana. Malí i velcí, mladí i staří, holky i kluci.
Pokračovat ve čtení →
Za několika kopci a několika údolími stála menší vesnice. Na kraji vesnice blízko lesa se ukrýval malý domek. V něm se svými rodiči bydlela Viki. Byla to holčička plná energie. Moc ráda sportovala a nejraději ze všeho běhala. Každý den vyběhla do lesa. Přeskakovala klacky a malé potůčky, vyhýbala se větvím a vždycky doběhla za les na krásnou mýtinu. Tam si sedla do trávy a užívala si výhled na celou vesnici. Bylo to její oblíbené místo, kam vůbec nebylo lehké doběhnout. Milovala to zdejší ticho a klid.
Pokračovat ve čtení →
„Heč,“ povídala kočička pejskovi, „já něco vím.“ „A copak?“ divil se pejsek. „Heč,“ povídá kočička, „já vím, že pan Čapek má napsat na vánoce nějaké povídání pro ty malé děti, zase něco o nás, o kočičce a pejskovi.“
Pokračovat ve čtení →
Když přijde podzim, venku začne padat listí. Ale nejen listí. Často padají i kapky deště. Za okny je sychravo. Začíná být chladno. Na nebi se sbíhají tmavé mraky a pak nám na zem pouštějí vodopády kapek, které zavlažují naši hlínu. Na takové počasí se nejraději koukáme jen z okna. Kapek, které padají z mraků, je moc. Já znám příběh o jedné kapce, která ale byla jiná. Vypadala stejně jako ostatní, ale nechovala se tak.
Pokračovat ve čtení →
Kdysi dávno stál v našem malém městě zvláštní domek. Vypadal jinak než ostatní. Měl vanilkovou barvu a místo střechy měl velkou třešeň. Celý domek vypadal jako jeden velký muffin. Z oken se mu každý den linula krásná vůně a pomalu se roznášela úplně po celém městě. Byla to vůně různých dobrot a vynikajících pochoutek. V tom domku totiž vařily kmotřičky kuchařky.
Pokračovat ve čtení →
Daleko za městem bydlel v malé vesničce u lesa kluk jménem Tomáš. Tom moc rád chodil na procházky do lesa, na kterých si vždy na nějakém krásném místě udělal piknik, protože jídlo i přírodu zbožňoval.
Pokračovat ve čtení →
Na samotě u lesa stál jeden krásný dřevěný domeček. Kolem něj byly jen stromy a louky. Na zahradě hlídali pejsci, pásly se tam ovečky a sem tam proběhla kočička. V chlívku si hovělo prasátko a venku se kolem stavení občas prošly srnky a veverky. V domečku to všude vonělo dřevem. Bydlely tam dvě děti. Chlapeček a holčička.
Pokračovat ve čtení →
Stejně jako každý rok po pololetním vysvědčení, tak i letos se Karolínka s radostí vydala na prázdniny k babičce a dědečkovi na statek. Venku mrzlo až praštilo a Karolínce bylo jasné, že venku nebude trávit tolik času, jako tomu bývalo o letních prázdninách. I přesto se ale k prarodičům tuze těšila, protože jí společnost dělával křeček, kterému neřekla jinak než Tulík. Zvuk praskajícího ohně v kamnech, teplé ponožky, deka a horká čokoláda v hrníčku. Nic z toho nesmělo v tomto období u babičky a dědečka chybět.
Pokračovat ve čtení →
Za ledovou horou a černými lesy je malé království. Bydlí v něm moudrý král, který má dvě roztomilé a neposedné děti. Holčička se jmenuje Rozárka. Má krásné hnědé oči jako kaštánky a dlouhé černé vlásky jako havran. Její tvářičky jsou červené a sukýnka věčně od bláta. Chlapeček se jmenuje Honzík.
Pokračovat ve čtení →
Bylo to zrovna tak někdy v lednu, leželi pejsek s kočičkou každý ve své postýlce a povídali si o zimě.
„Nějak se mně ani nechce z té teplé postele ven,“ povídá pejsek, „já mám zimu rád, zvlášť když je takhle dost sněhu, ale nesmí být ta zima tuze moc veliká. Já nevím, jestli se ti to také někdy stane, ale když mně vleze sníh mezi prsty a já ho mám potom plné tlapičky, to je tuze nepříjemné. To ti tak tuze zebe“.
„To já znám,“ řekla kočička, „to je tuze nepříjemné. Ale teďka mám nožičky tak pěkně zahřáté, horké, div že se mně z nich nekouří. Ono je v posteli tak pěkně, když je zima, že se mně ani vstávat nechce.“
Pokračovat ve čtení →
Přišlo jaro a spolu s rozkvetlými stromy se probouzely i první z jarních kytiček. Zahrady, louky, parky, ale i dětská hřiště jimi byla posetá. Tudle sedmikráska a támhle zase pampeliška. Na větvičkách stromů si též prozpěvovali ptáčci a někteří poskakovali po zelené travičce a hledali potravu pro svá právě narozená mláďátka, jenž s otevřenými zobáčky netrpělivě čekala v hnízdech.
Pokračovat ve čtení →