Darebák Jára na hřišti

Přišlo jaro a spolu s rozkvetlými stromy se probouzely i první z jarních kytiček. Zahrady, louky, parky, ale i dětská hřiště jimi byla posetá. Tudle sedmikráska a támhle zase pampeliška. Na větvičkách stromů si též prozpěvovali ptáčci a někteří poskakovali po zelené travičce a hledali potravu pro svá právě narozená mláďátka, jenž s otevřenými zobáčky netrpělivě čekala v hnízdech.

Na jedno z menších, avšak krásných vesnických dětských hřišť se vydal se svojí maminkou i Péťa. Když přišli na hřiště, ihned si Péťa všimnul chlapce se zrzavými kudrnatými vlasy. Byl tu sám – bez maminky i bez tatínka. Nikdo jej nehlídal a nedával na něj pozor. A právě proto, že ten zrzavý hoch, jenž se jmenoval Jára, neměl nad sebou žádný dohled, tropil na hřišti jednu vylomeninu za druhou.

Jakmile Péťa vylezl na věž, z níž vedla dolů skluzavka, Jára mu dolů na skluzavku nasypal kamení. Poté vzal kámen a snažil se shodit ptačí hnízdo ze stromu. „Chudáčci malí ptáčci,“ pomyslel si Péťa. A aby toho nebylo málo, tak ten darebák – Jára začal kopat do odpadkového koše, ze kterého se rázem začaly sypat zapáchající odpadky.

Péťa nechápal, proč to všechno ten hoch dělá. Až maminku napadlo, že Járovi zkusí domluvit, avšak domnívala se, že to k ničemu nepovede.

Opak byl ale pravdou. Járovi jen chyběla pozornost. Všechno dělal proto, že si s ním nikdo nechtěl hrát. Maminka s tatínkem na něj neměli vůbec žádný čas, protože neustále pracovali. A ačkoliv byl o pár roků starší jak Péťa, rozuměli si spolu. Maminka je oba houpala na houpačce a oni výskali radostí, že se to rozléhalo snad po celé vesnici.

Již bylo pozdě a začínalo se stmívat. Maminka řekla klukům, že je načase se rozloučit. Klukům se domů ale vůbec nechtělo. Slíbili si, že se ještě uvidí. Bydlí přece ve stejné vesnici a příště si mohou hrát třeba na schovávanou. Rozloučili se a vydali se do svých domovů.

Jára usínal unavený, nýbrž šťastný, že si našel nového kamaráda. Od té doby se již nepouštěl do žádných vylomenin, protože na to neměl čas. Mnohem radši si totiž hrál s Péťou.

5/5 - (25 votes)

Komentáře: 2

  1. Děkujeme za krásnou pohádku. Bydlíme na vesnici a přesně takovy chlapeček bývá bez rodičů na hřišti. Takže pohádka pro nás ?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..