Neponaučitelná pyšná vrána a bystrá liška

3 min. čtení

Po světě chodí několik milionů lidí a stejně tak zde žije i několik mnoho milionů druhů živočichů a rostlin. Jedním z nich je i neponaučitelná pyšná vrána a dalším bystrá liška. Tato dvě zvířátka žijí v jehličnatém lese, kde panuje přátelská nálada. Avšak jednoho dne to kouzlo přátelské nálady pominulo. Co se stalo? Na to se dnes společně podíváme.

Byl krásný slunečný den, na nebi neplul ani jeden mráček a vrána si seděla na své oblíbené větvi v koruně stromu. Pozorovala okolí a najednou na zemi spatřila něco žlutého, co mělo v sobě dírky. Ihned se k té věci rozhodla sletět, avšak v tu samou chvíli – přesně tu stejnou žlutou věc spatřila i liška, která seděla opodál. V ten samý moment vyběhla k té neznámé žluté věci, avšak byla pomalejší jak vrána. Ta už totiž žlutou věc držela v zobáku a nesla si ji na svoji větvičku.

Podle chuti vrána zjistila, že ta žlutá dírkovaná věc, bude nejspíš sýr. Netušila však, kde se tady vzal. Zatímco vrána přemýšlela, jak sýr sní, aniž by jí spadl na zem, liška stále čekala pod stromem. Měla totiž na sýr také ukrutnou chuť a věděla, že vrána se s ní nebude chtít rozdělit, byť jen o kousíček. Musí na to jít tedy s rozumem.

„Jsi tak krásná. Tvoje černé peří se tak dokonale leskne pod svitem slunečních paprsků,“ začala lichotit vráně liška, která si přála, aby vrána kus sýra upustila. Vránu ta poklona zahřála u srdíčka a hned chtěla lišce poděkovat, avšak naštěstí si včas uvědomila, že v zobáku drží kus sýra.

Liška ale byla rozhodnutá se nevzdat bez boje. Proto začala vráně chválit její hlas. „Moc se mi líbí tvůj hlas. Jednou jsem tě slyšela zpívat a to lahodilo mým uším. Mohla bys mi zase něco zazpívat?“ Zeptala se liška vrány. Vrána se dmula pýchou. Nikdy by nevěřila, že její krákání se někdy někomu bude líbit, a proto spustila.

Když ale zazněl první tón z jejího hrdla, sýr vyletěl ze zobáku a přistál na zemi. Přímo před liščiným čumákem. Liška popadla kus sýra a uháněla co nejdál od vrány, aby si jej v klidu vychutnala.

Vránu ale netrápilo, že ji liška obelstila a přišla tak o kus sýra, který našla. Neustále se totiž zabývala tím, že je dokonalá, protože je tak krásná a ještě k tomu má tak líbezný a dokonalý hlas. Vůbec jí nedošlo, že jí liška neříkala pravdu, aby tak ukradla vráně sýr. Od té doby se vrána jen dmula pýchou a před každým se jen natřásala a popěvovala. Tedy vlastně skřehotala a krákala.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..