Pohádky pro děti

Pod lesem na stráni malá je dědinka, tam sešla se po roce kočičí rodinka. Máma Micka uklízí, peče a vaří, ať se dnes všem dobře daří. Neví, kde jí hlava stojí, dnes svým 3 dětem svatbu strojí.

Jelikož, jak se říká – nemoci nechodí po horách, nýbrž po lidech, žil jednou jeden král, který byl tuze nemocný. Měl velké království a tři syny – prince k tomu.

Všude samá cedule, na níž se píše, jak se správně chovat, mnoho připomínek a dalších lejster. Takhle vypadá poštovní úřad. A na jednom z poštovních úřadů pracoval i pan Kolbaba. Byl to pán, jehož hlava byla tak kulatá, že připomínala fotbalový míč a také ji ani nepokrývalo příliš mnoho vlasů. Naopak postavu měl shodnou s mnoha ostatními a tato ničím nevynikala.

Bylo tomu už velice dávno, co po světě chodila maličkatá holčička, která pocházela z chudé rodiny. Její tatínek byl švec, avšak toto zaměstnání mu příliš peněz nepřinášelo. Maminka trávila čas doma s právě narozenou sestřičkou a o obě děvčátka se vzorně starala a obklopovala je láskou stejně jako jejich tatínek. Avšak holčička jménem Lucinka měla neustále pocit, že se jí rodiče věnují málo a mají radši její sestřičku.

Byl krásný letní den a medvědi od Kolína se rozhodli, že se vydají na prázdninový výlet. A kam? Sluníčko hřálo svými paprsky až příliš, a protože jim bylo v jejich husté srsti ohromné teplo, vyjeli na výlet k řece, kde se chtěli pořádně vykoupat, aby neměli plnou srst blešek.

Krásná zahrada plná rozkvetlých květin a stromů, jejichž listy na podzim hrály všemi barvami. Avšak nejen to. Urodilo se na nich vždy také plno ovoce. Například hrušky, jablka, anebo i švestky. Zem pokrývala zářivě zelená a heboučká tráva, po níž každičký den pobíhaly děti a hrály si na babu nebo na schovávanou. Při jejich hrách jim ptáčci nad hlavou prozpěvovali líbezné melodie. Děti sem chodily vždy o prázdninách a někdy také po škole, když neměly moc domácích úkolů.

Jednou, je tomu už dávno, chodili po světě dva tovaryši. Jeden z nich se učil na truhláře a ten druhý zase na soustružníka. Ještě než začali chodit po světě a hledat práci, museli složit mistrovskou zkoušku, jenž čekala každého. Nebyla to lehká zkouška. Každý z nich musel sám vyrobit něco, co svět ještě neviděl.

Je tomu již několik let, co po světě chodil chlapec, který hledal někoho, kdo by ho vzal k sobě do služby. Jakmile narazil na prvního pána, ihned mu k jeho dotazu sdělil, že je velice učenlivý a umí velmi dobře číst a psát. „Nemohu tě přijmout k sobě do služby“, sdělil s politováním pán. Byl to totiž čaroděj. Chlapec tomu vůbec nerozuměl, protože netušil, že se právě setkal s čarodějem, jenž potřebuje uchovat svá zaklínadla v tajnosti.

Od té doby, co Franta objevil kouzlo písmenek a čtení, nemohli jste ho vidět jinak než s knížkou. Četl si před vyučováním, o přestávkách, ale k nelibosti některých učitelů i v hodinách. Možná by měli být spíše rádi, že miluje čtení a že jeví takový zájem o sebevzdělávání. I když Franta byl dosud ve věku, kdy jej nejvíce lákaly pohádky a dobrodružné příběhy oblíbených hrdinů jako například Dračí strážcové.

Je to už dávno, co po světě chodil ovčák, jenž byl velice chudý. Kromě pejska Alíka nikoho jiného na světě neměl. Dlouho – předlouho si vystačili sami dva, avšak jednoho dne si ovčák řekl, že chce opět zavítat mezi lidi a najít si přátele. Na svoji pasáckou hůl si do uzlíčku zavázal zbytek chleba a Alíka nechal s ovečkami, aby na ně alespoň někdo dohlížel po dobu jeho nepřítomnosti.