Smutný krtek Leo

Byla na jedné krásné louce farma. A na této velké farmě žili spolu s farmářem i jeho zvířátka. Mohli jsme tam natrefit na malé koníky, růžová veselá selátka, kokodající slepičky či šedé skákající zajíčky.

Bydlel tam i ospalý krtek, který se jmenoval Leo. Každý den si zvířátka spolu na farmě skákala, hrála si na schovávanou nebo si zpívala písničky. Farmář je měl velmi rád a měl radost, že si zvířátka tak rozumějí a hrají si spolu. Tedy všichni kromě krtka Lea. Krtek Leo totiž přes den spal.

Leo byl totiž velký spáč, a to hlavně přes den. Často se mu zdály sny o tom, jak si i on hraje spolu s ostatními zvířátky venku na sluníčku. Doufal, že se mu to jednou splní. Ale to, že byl Leo přes den ospalý, mělo i svůj důvod. Přes den ho totiž velmi bolela očka, hlavně když svítilo sluníčko. A proto býval často smutný. Když byl Leo v noci vzhůru, nudil se, protože jeho zvířecí kamarádi spali, a tak si s nimi nemohl ani povídat, ani hrát. Občas si s ním v noci začali povídat, ale pak únavou usnuli.

Jednoho rána, když už ptáčci vesele štěbetali na střeše farmářova domu, sluníčko vykukovalo zpoza stromků a hlásilo příchod rána, Leo šel opět spát do své malé postýlky ve svém domečku. Pomalu si lehl a smutně si pod nosem zašeptal: „Ach jo, ach jo, proč si i já nemůžu přes den hrát! Proč mě bolí moje očička? Kéž by mě nebolela,“ řekl smutně a pomalu se nořil do říše snů. Když usnul, zdál se mu krásný sen, jak si hraje s ostatními zvířátky na dvoře. Vtom ho vzbudil obrovský hluk! „Bum, Bum!“ ozývalo se odněkud… Jako kdyby něco bouchalo na jeho domeček.

„Co to? Co se to děje?“ vykřikl rozespalý krtek Leo. Opatrně vykoukl ze své skrýše a spatřil, že to jen vedle na stromě si sova stavěla svůj domeček, hnízdečko.

„Ahoj, já jsem Leo,“ představil se krtek se zamhouřenýma očima. Slunce mu moc vadilo. Sova se otočila a odpověděla: „Ahoj, já jsem tvoje nová sousedka a jmenuji se Lucka. Tebe jsem tu ještě vážně neviděla,“ řekla sovička. Lucka byla velmi chytrá sova, až tak chytrá, že uměla číst! Proto ráda četla knížky a přečetla jich už nespočetně. Krteček se jí proto svěřil se svým problémem. Řekl jí, že ho trápí, že si nemá s kým hrát, protože všechna zvířátka ze dvora spí, když on je vzhůru, a naopak si hrají, když on spí. Sova přemýšlela a přemýšlela, jak malému Leovi pomoci. Trápilo ji, že je smutný. Tak jen celé dny četla a uvažovala, jak by svému novému kamarádovi pomohla. Zkusila se ptát na rady i jiných zvířátek, jako třeba slepiček či zajíčků. Ti však jen kroutili hlavou, nevěděli.

A najednou dostala skvělý nápad! „Leo, Leo!“ křičela na krtka jednoho letního večera, když už měsíček na obloze krásně svítil a hvězdy se třpytily jako jiskřičky nad ohništěm. Krtek vyběhl z domečku, plný energie z prospaného dne, a sova ho už čekala na větvičce s knihou v ruce. „Budu ti každý večer číst!“ řekla sova Lucka. Leo se velice zaradoval: „Hurá, už nebudu sám a nebudu se nudit!“

A proč je to tak? Neboť i sova je noční zvířátko a ještě velmi moudré. Ví, že žádné zvířátko by nemělo být samotné a ještě k tomu smutné. Vždyť přece každý potřebuje kamaráda. A tak si přes den krtek i sovička pospinkali a večer si spolu četli poutavé příběhy a někdy se k jejich večerním příběhům přidala i ostatní zvědavá zvířátka z farmy.