V jednom krásném lese bylo vřesoviště a v něm žila víla. Jmenovala se Vřesenka a byla celá fialová. Celé dny se starala o to, aby byl vřes krásně čistý a aby všechny staré kytičky poslušně opadaly, a potom je všechny poctivě zametla a kapičkami rosy vydrhla každé místečko.
Pokračovat ve čtení →
Paci paci pacičky, táta koupil botičky
a maminka pásek za myší ocásek
a babička čepičku za tu černou slepičku
a dědeček kabátek za těch deset prasátek
a kmotřička kalhotky za dva zlaté dukátky
a kmotříček kožíšek za lískový oříšek.
Kdysi dávno žila byla jedna bílá paní. A jak už to tak bývá, strašila na starém hradě uprostřed lesů. Jenomže potom přišli pánové z muzea a rozkázali hrad opravit. A bílá paní se najednou ocitla bez domova. Jenom s malým kufříkem v ruce, do kterého si zabalila svůj závoj, vyrazila do světa najít si nový domov. Tak přišla do Prahy. Hrad nemusela hledat dlouho. Stál totiž na kopci a byl moc dobře vidět ze všech stran. Bílá paní se zastavila na Karlově mostě a zírala na tu nádheru.
Pokračovat ve čtení →
Byla zima. Rybníky zamrzly, cesty zamrzly, všechno se schovalo pod tlustou pokrývkou bílého sněhu. Dospělým se to moc nelíbilo, ale děti z toho měly radost a chodily stavět sněhuláky a jezdit na saních.
Pokračovat ve čtení →
(Kytice – Karel Jaromír Erben)
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.
Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou –
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známá tě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
Umřela panna v době jarních let,
jako když uschne mladé růže květ;
umřela panna, růže v poupěti –
škoda jí, škoda v zemi ležeti!
Ráno sedá ke snídani,
táže se své mladé paní:
„Paní moje, paní milá,
vždycky upřímná jsi byla,
vždycky upřímná jsi byla –
jednohos mi nesvěřila.
Okolo hřbitova
cesta úvozová;
šla tudy, plakala
mladá, hezká vdova.
Plakala, želela
pro svého manžela:
neb tudy naposled
jej doprovázela. –
Což jsi se tak zasmušila,
dcero má
což jsi se tak zasmušila?
Veselá jsi jindy byla,
nyní přestal tobě smích!
Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!
Jednoho dne v zámecké zahradě vyrostla růže. A nebyla to růže ledajaká, byla totiž modrá. Ostatní růže se jí ale smály.
„Podívej se, jak vypadáš! Vždyť tebe si nikdo nebude chtít utrhnout!“
„Co je tohle za divnou barvu?“
Za devatero horami a devatero řekami, se rozkládal starobylý lužní les. Byl domovem mnoha zvířátek, která zde nacházela svůj úkryt i obživu a také zde žily nejrůznější kouzelné lesní bytosti. Hluboko v tomto lese rostl i jeden obzvlášť vysoký listnatý strom, který toho už mnohé pamatoval.
Pokračovat ve čtení →