U velkého jezera na úplné samotě stála krásná chaloupka. Byla jiná než ostatní. Každá její zeď byla namalovaná. Zcela neobyčejnou barvou. Kolem dveří měla namalované barevné květiny, kolem oken berušky, na zdech měla namalované procházející koníky a na střeše jako by jí kvetly stromy. Všechny obrázky vypadaly jako živé. Celá chaloupka byla jako z pohádky. Kdo ale v takovém krásném domečku bydlel? Žila v něm malířka Lubinka.
Pokračovat ve čtení →
V jedné hezké vesnici jezdí školní autobus. Je barevný a řídí ho veselý řidič. Když jede, vypadá to, jako by se celý natřásal. To protože vozí všechny děti z celé vesnice. Ty jen štěbetají, smějí se a neposedí na jednom místě, ale to řidiči nevadí.
Pokračovat ve čtení →
Daleko za městem, až tam kde nebyly žádné domy ani stavení, stála studna. Byla moc hluboká. Voda v ní byla krásně čistá. Na kraji té studny viselo vědro. To se mohlo spustit dolů a každý kdo chtěl, si mohl načerpat vodu a napít se. Jenže to nebyla obyčejná voda. Ani ta studna nebyla obyčejná. Byla to studna přání a odpovědí.
Pokračovat ve čtení →
Za několika vesnicemi a několika řekami byl hluboký les. Rostly tam stromy jehličnaté ale i listnaté. Uprostřed tohoto lesa stál krmelec a kousek od něj byl posed. To je taková menší rozhledna, kde chodí myslivec, aby pozoroval zvířata a dával pozor na to, co se v lese děje.
Pokračovat ve čtení →
V zeleném údolí stálo malé stavení. Byl to domeček s bílými okny a balkónem plných květin. Žila v něm Moly. Byla to hodná, ale moc lenivá holčička. Její kudrnaté vlásky byly věčně zacuchané, protože byla líná se česat. Tvářičky měla umazané, protože se jí nechtělo se umývat. Nikdy si neuklidila svou světničku. Nikdy mamince s ničím nepomohla. Prostě se jí nechtělo. Byla až moc líná.
Pokračovat ve čtení →Existuje jedna nádherná louka. Rostou na ní květiny různých barev a vůní. Travička na ní je nejzelenější na světě. Každý lístek a každá rostlinka, co tam roste, vypadá jako z pohádky.
Pokračovat ve čtení →
Daleko odsud byla pohádková vesnice. Děti, které v této vesnici žily, chodily do kouzelné školy. Stěny měla bílé a nahoře ji zdobila červená střecha. Když svítilo sluníčko, tak paprsky postupovaly do tříd hnědými dřevěnými okny, a i když vypadala jako každá jiná, děti do ní chodily moc rády. Věděly totiž v čem je kouzelná.
Pokračovat ve čtení →
Příběh, který ti budu vyprávět se stal hodně dávno. Je o holčičce, která zjistila, že přátelství je jedna z nejdůležitějších věcí na světě. A že kamarády najdeš tam, kde to nejméně čekáš.
Pokračovat ve čtení →
V jednom krásném dřevěném domečku, nahoře v podkroví v dětském pokojíčku spával malý kluk. Měl vlásky hnědé jako kaštany a oči modré jako studánka. Byl to hodný kluk, ale každý večer měl strach. Bál se tmy i zvuků které vycházely z půdy. Dokonce se bál i šumění potůčku, který byl blízko jejich domečku. Proto mu nikdo neřekl jinak než Bojásek. Protože se všeho bál.
Pokračovat ve čtení →
Uprostřed hlubokého lesa stála malá dřevěná chaloupka. Vypadala hodně staře. Měla díry ve střeše, vrzala jí okna i dveře a byla celá špinavá. V téhle chaloupce žila ježibaba. Byla to stařena s velkým nosem a bradavici. Nejhorší ale nebylo to, jak vypadala ale to jaká byla. Byla moc zlá. O ostatních mluvila škaredě, lhala a vymýšlela si věci, aby i všichni obyvatelé lesa se neměli rádi. Jednou ale potkala někoho, kdo jí donutil se nad sebou zamyslet.
Pokračovat ve čtení →
Bylo nebylo. Za devatero řekami a devatero horami stálo jedno království. Bydlel v něm moudrý král se svou královnou. Spolu měli dvě dcery. Obě princezny, byly moc krásné a chytré. Obě měly dlouhé vlasy, které se jim nádherně vlnily. Vždycky nosily krásné šaty. Na každého se usmívaly a byly moc přátelské a milé. Rády chodily na zahradu a zpívaly si a tančily si mezi stromy a květinami. Moc krásně jim to šlo. Když tančily, vypadalo jakoby se nedotýkaly země. Vše dělaly s radostí a úplnou lehkostí.
Pokračovat ve čtení →
V dálce na vysokém kopci stál hrad. Sem tam mu chyběl kus zdi, někde byl dost otlučený a nikdo v něm nebydlel. Spíš to byla taková zřícenina hradu. Někdy se na něj jeli podívat nějací turisti. Prošli si všemi jeho chodbami, podívali se na všechny jeho hradby a pak odjeli. Nikdo nevěděl jaké tajemství hrad skrývá. Nikdo netušil, co se na něm děje když se setmí.
Pokračovat ve čtení →
V nedalekém malém městě stála krásná vila. To je domek, který je větší než ostatní a většinou v něm bydlí několik rodin. V téhle vile bydleli se svými rodiči dva kluci. Olda a Vilda. Byli nejlepší kamarádi. Vilda bydlel na prvním patře a Olda v přízemí. Vždycky když někam Vilda šel, tak se sklouzl po zábradlí a dopadl přímo před dveře od Oldy. Chodili všude spolu. Hráli společně hry a měli společné nápady. Kolem jejich vily byla krásná zahrada. Trávník tam byl úplně měkký a měli tam hodně prostoru na své hry. Moc rádi si na zahradě hráli.
Pokračovat ve čtení →
Daleko odsud bylo krásné městečko. Bylo tam tolik domečků, že musely stát úplně blízko sebe. Jeden vedle druhého. Žilo tam spousta lidí, ale ze všeho nejvíce tam bylo dětí. V každé rodině jich bylo několik. Většinou se všechny spolu znaly. Navštěvovaly se, hrály si spolu, chodily spolu na výlety i do školy. V tomhle městě, bylo i krásné dětské hřiště. Děti se o něj moc pěkně staraly. Každý večer, když už šly domů, si ho hezky uklidily.
Pokračovat ve čtení →
V daleké zemi, kde je celý rok sníh a v těch nejvyšších horách se odehrál příběh, který ti chci vyprávět. Stalo se to už dávno. Existuje hora, která je nejvyšší na světě. Lidi tam nechodí. Jsou tam hromady sněhu a někdy se tam spustí lavina. To znamená, že část sněhu se někde uvolní a najednou se celá sesune z hory dolů. I když na té hoře nežili lidé, tak přece jen nějaký život tam byl. Bydlel tam sněžný muž.
Pokračovat ve čtení →