V kouzelné školce se někdy děly neuvěřitelné věci. Byla to školka neobyčejná. S každým ročním obdobím přišla nová kouzla. Zrovna teď bylo jaro. Všechno rozkvétalo, a tak i ve školce všechna semínka, co děti zasadily, začala rašit. Papíroví motýlci třepetali křídly a berušky vyrobené z látky si lezly mezi malými květináči. Celá školka rozkvetla a obživla.
Dokonce i věci v kuchyňce si dělaly, co chtěly. Když paní kuchařka chtěla umýt hrníčky od dětí, najednou jí jeden hrníček vyskočil z myčky. Hned ho vrátila zpátky, ale než zavřela dvířka od myčky, už zase vyskočil ven. Poskakoval si po stole a přitom si vyzpěvoval: „Já se nerad umývám, a proto ti utíkám. Chci být hezky špinavý a trochu i lepkavý.“ „Ale no tak, hrníčku, nech toho a nevymýšlej. Nezlob a pěkně vlez do myčky. Přece nebudeš napořád špinavý. Nikdo z tebe nebude chtít pak pít,“ domlouvala mu kuchařka po dobrém. Ale hrníček byl tvrdohlavý. Nechtěl se mýt, a už vůbec ne mydlit. A odskákal si to co nejdále od myčky a vody v ní. A tak to kuchařka vzdala. Nechtěla se s hrníčkem ani prát a ani dohadovat.
Uběhlo pár týdnů a paní kuchařka ve školce zase po svačince dávala do myčky nádobí. Když vtom slyšela takové nějaké tiché fňukání. Rozhlížela se kolem, jestli náhodou někdo z dětí se neschoval do kuchyně a teď tady nepláče. Ale nikoho neviděla. Zaposlouchala se tedy odkud ten slabý nářek vychází. Vypadalo to, že ze skříňky. Pomalu ji otevřela, koukala dovnitř a dlouho nemohla přijít na to, kdo to fňuká. Až po chvíli v černém rohu skříňky viděla ušmudlaný a špinavý hrneček. „Co tam děláš? Proč se tam schováváš?“ zeptala se kuchařka. „Když mě nikdo nechce. Včera přišly do kuchyně děti vybrat si hrníčky na pití, a když mě uviděly, tak mě odhodily a říkaly, že se nehodím ani na to dělat malý květináč, natož aby ze mě někdo pil. A tak jsem se schoval tady do rohu a naříkám,“ odpověděl hrníček.
„Hrníčku, hrníčku. A ty se divíš? Vždyť jsi špinavý, ulepený a ani trochu nevoníš. Tak pojď. Nefňukej a vstávej. Ještě se to dá napravit. Pořádně tě vymydlím a odmastím a pak tě dám mezi ostatní hrníčky a uvidíš, že si tě někdo vybere,“ vysvětlovala kuchařka a už brala hrníček z rohu skříňky. Když vtom začal hrníček zase poskakovat a uskakovat, že do myčky nechce, že to nemá rád. Pak si ale vzpomněl, co říkaly děti. Mrzelo ho, že byl tak tvrdohlavý. A jen kvůli tomu byl teď úplně odstrčený.
Nakonec dovolil paní kuchařce, aby ho vymyla a vyleštila. Dokonce se natáčel do všech stran, aby paní kuchařka nevynechala jediný špinavý kousek na něm. Pak dala hrníček hezky mezi ostatní. A když přišly děti, tak byl hrníček úplně nervózní. Měl strach. Bál se, že si ho žádné dítě nevybere. Hrníčky kolem něj mizely v rukou dětí a on pořád nic. Snažil se stát rovně a ukazovat se v tom nejlepším světle. Až najednou slyšel dětský hlásek, jak říká: „Tady jsi. Konečně jsem tě našel. Už se mi nikde neschovávej, můj oblíbený hrníčku.“
A pak hrníček cítil, jak si ho dítě bere do své malé ručky a hezky ho hladí a usmívá se na něj. Hrníček byl tak rád. Cítil se tak dobře. Byl čistý a voňavý a ještě k tomu se dozvěděl, že někomu scházel. Už nikdy nebyl tak sobecký a tvrdohlavý, že by trucoval a nechtěl se mýt. Věděl, že tím ublížil jen sám sobě. Navíc byl šťastný, že to kuchařka s ním nevzdala. A že mu pomohla, dát se do pořádku.
