Žilo bylo jedno malé strašidlo. Bylo modré, mělo veliké oči a vypadalo trochu jako medvídek a trochu jako pejsek. Vlastně nebylo vůbec strašidelné a strašit ani pořádně neumělo. Ostatní strašidla se mu smála a ono z toho bylo smutné.
Pokračovat ve čtení →
Mám zelenou barvičku,
tou nakreslím travičku.
Kdysi dávno, když byl svět ještě plný králů, princezen, strašidel a čarodějnic, bylo úplně normální, že se ze zámku ztratila princezna. Z vedlejších království se sjížděli princové, aby ji našli, zachránili a dostali ji za ženu i s půlkou království a žili šťastně až do smrti.
Pokračovat ve čtení →
Byly jednou jedny housle a ty příšerně vrzaly. Nebylo to tím, že by na ně někdo neuměl hrát, ani tím, že by je někdo neuměl naladit, bylo to proto, že v nich bydlelo houslové strašidlo. A to strašidlo nemělo hudební sluch. A to byl právě průšvih. Už jste někdy slyšeli někoho hrát hrozně falešně? Je to proto, že strašidlo, které v nástroji bydlí, prostě jenom nemá hudební sluch.
Pokračovat ve čtení →
V jednom království žil král a královna a ti měli dceru princeznu. Byla moc krásná a taky hodná a všichni ji měli moc rádi. Vypadalo to, že princezna bude žít dlouho a šťastně do doby, než se provdá za nějakého krásného prince a potom bude žít znovu dlouho a šťastně až do smrti. Jenže to mělo háček.
Pokračovat ve čtení →
V jednom krásném lese bylo vřesoviště a v něm žila víla. Jmenovala se Vřesenka a byla celá fialová. Celé dny se starala o to, aby byl vřes krásně čistý a aby všechny staré kytičky poslušně opadaly, a potom je všechny poctivě zametla a kapičkami rosy vydrhla každé místečko.
Pokračovat ve čtení →
Paci paci pacičky, táta koupil botičky
a maminka pásek za myší ocásek
a babička čepičku za tu černou slepičku
a dědeček kabátek za těch deset prasátek
a kmotřička kalhotky za dva zlaté dukátky
a kmotříček kožíšek za lískový oříšek.
Kdysi dávno žila byla jedna bílá paní. A jak už to tak bývá, strašila na starém hradě uprostřed lesů. Jenomže potom přišli pánové z muzea a rozkázali hrad opravit. A bílá paní se najednou ocitla bez domova. Jenom s malým kufříkem v ruce, do kterého si zabalila svůj závoj, vyrazila do světa najít si nový domov. Tak přišla do Prahy. Hrad nemusela hledat dlouho. Stál totiž na kopci a byl moc dobře vidět ze všech stran. Bílá paní se zastavila na Karlově mostě a zírala na tu nádheru.
Pokračovat ve čtení →
Byla zima. Rybníky zamrzly, cesty zamrzly, všechno se schovalo pod tlustou pokrývkou bílého sněhu. Dospělým se to moc nelíbilo, ale děti z toho měly radost a chodily stavět sněhuláky a jezdit na saních.
Pokračovat ve čtení →
(Kytice – Karel Jaromír Erben)
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.
Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou –
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známá tě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
Umřela panna v době jarních let,
jako když uschne mladé růže květ;
umřela panna, růže v poupěti –
škoda jí, škoda v zemi ležeti!
Ráno sedá ke snídani,
táže se své mladé paní:
„Paní moje, paní milá,
vždycky upřímná jsi byla,
vždycky upřímná jsi byla –
jednohos mi nesvěřila.
Okolo hřbitova
cesta úvozová;
šla tudy, plakala
mladá, hezká vdova.
Plakala, želela
pro svého manžela:
neb tudy naposled
jej doprovázela. –
Což jsi se tak zasmušila,
dcero má
což jsi se tak zasmušila?
Veselá jsi jindy byla,
nyní přestal tobě smích!