Statek a všude okolo samý les, pole anebo louka. Právě sem se přistěhoval brýlatý chlapec i se svými rodiči. Jmenoval se Tobiáš. Dříve bydlel ve městě, kde chodil do školy. Moc kamarádů neměl, protože radši hrál počítačové hry anebo sledoval televizi.
Pokračovat ve čtení →
Žil byl jeden mlynář, který měl tři syny. Jeden z nich byl velmi pilný a pracovitý, avšak zbylí dva se jen poflakovali a práce pro ně nebyla.
Pokračovat ve čtení →
Koulela se ze dvora
takhle velká brambora.
Určitě vás, děti, zajímá, co se děje za branami zoologické zahrady, když ji nemůžete navštívit.
Zoologická zahrada byla několik týdnů zavřená. Jedno odpoledne se už zvířátka opravdu nudila. Téměř všechna z nudy pospávala ve svých výbězích. Stýskalo se jim zejména po dětech, těch zvídavých špuntech, kteří je radostně zdravili a ani chvilku neposeděli. Přesně jako opičky.
Pokračovat ve čtení →
Je tomu už hrozně dávno, co žil jeden princ. Byl už dost starý na to, aby si vybral nevěstu, avšak byl velice vybíravý a žádná z dívek se mu nelíbila. Jednoho dne, když vyjel do lesa na koni, spatřil vysokou věž a v jejím okně krásnou dívku, do níž se okamžitě zamiloval a chtěl si ji vzít. Byla přece tak krásná.
Pokračovat ve čtení →
Hody, hody, doprovody,
svátky jara už jsou tady.
(zkrácená verze, v původním znění najdete zde)
V malém domečku na konci lesa spolu hospodařili pejsek a kočička. Bydleli tam už několik let a snažili se vše dělat stejně jako lidé, avšak ne vždy se jim to povedlo. Nemají přece ruce a nohy stejné jako člověk. Na tlapkách mají maličké polštářky a z nich vykukující drápky. Právě proto to u nich v domečku vypadalo všelijak.
Pokračovat ve čtení →
Naše Micka – kočka milá, tři koťátka z jara měla. To první byla kočička. Protože se narodila večer, dostala jméno Večerka. Druhé kotě přišlo na svět k ránu, když sluníčko otevíralo ke dni bránu. Kocourek to byl a dostal jméno Emil. Poslední kočička se narodila, když právě dvanáctá hodina na věži bila. Poledne na věži právě zvoní, tudíž jméno Polednička kočičce zvolili.
Pokračovat ve čtení →
Maličké zvířátko je tahle čiperka, větvičku přeskočí, i když je nevelká.
Veverka
Ptal se chlapec sluníčka:
Mohou chodit jablíčka?
Slunce na zem posvítilo,
velice se podivilo.
Opravdu tam jablíčka
vozí jehel kulička.
Dupe, funí, naříká,
je to tíha veliká.
Ježek
Pokračovat ve čtení →
Když mne ubíráte, rostu. Když mi přidáváte, zmenšuji se. Kdo jsem?
Jáma
Běhá to okolo chalupy, dělá to cupity dupity. Co je to?
Dešťové kapky
Pokračovat ve čtení →
V jeden studený zimní den, kdy padal hustě sníh, ploužila se po tmavé ulici dívenka. Pocházela z chudé rodiny. Každý den chodila na trh, aby prodala alespoň nějaké sirky. Vždy jí někdo daroval alespoň krejcar, někdy dokonce i prodala pár sirek. Dnes se jí ale vůbec nedařilo, a proto se bála přijít domů bez jediného krejcaru.
Pokračovat ve čtení →
Určitě už jste tuto hádanku, nebo spíš až filosofickou otázku, někdy slyšeli. Tahle hádanka je jedna z nejznámějších vůbec. Pokud nedala tato otázka někdy spát vám nebo vašemu dítěti, máme odpověď.
Pokračovat ve čtení →
Tkaničky jsou jako hadi,
klučík s nimi boje svádí.
Třetím nejvyšším vrcholem pohoří Hrubého Jeseníku jsou Petrovy kameny. Tato velká skaliska, která ční na jmenovaném vysokém vrcholu, jsou spojena s jednou pohádkou, kterou vám dnes budu vyprávět.
Pokračovat ve čtení →
Kdesi kdysi žilo děvče, které se jmenovalo Káča. Byla to holka upovídaná a někdy také hubatá. A navíc byla také velice ošklivá. Velký nos a uši, pihatá tvář a velké břicho. To byla Káča. Celá ves si o ní povídala. Každý týden chodila Káča k muzice a velmi si přála, aby si mohla zatancovat s nějakým mládencem. Avšak všem byla jen pro smích a nikdo ji k tanci nevyzval.
Pokračovat ve čtení →