Adventní pohádka 19. z 24
Na Štědrý den myslíme také na naše zvířata. Dříve jim hospodáři dávali také dobroty, aby i jejich zvířata měla hezký Štědrý den. Proto i Andělka obcházela venku všechna, která mohla. Ptáčkům dosypala do krmítka slunečnici, králíkům u babičky nadělila mrkvičku a kocourovi jeho oblíbené jídlo. Donesla i za plot talíř masa pro toulavé kočičky, které v zimě spolu s babičkou přikrmovaly.
„To je ale nespravedlnost,“ brblal skřítek. „Já budu celej den hlady, ale zvířatům se podstrojuje.“
„Ty za to uvidíš zlaté prasátko.“
„No jó, pořád. Ale doufám, že ten vepř bude velikej. Stejně jako můj hlad.“
„Dříve se zvířátkům dávalo také. Vždyť lidem pomáhají hospodařit. Je o tom i básnička. Slyšela jsem ji několikrát od babičky.
„Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku?
Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce,
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.
Ovocnému stromoví
od večeře kosti
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.“
„Hm,“ povídal skřítek. „Co to znamená?“
„Že táta by dostal vánočku, krávy nějaké jídlo, kohout česnek, slepice hrách a stromy by se pohnojily kostmi od večeře. No a na ty zlatoušky přece čekáš, ne?“
„Já už čekám na večeři,“ povídal skřítek a závistivě koukal na psa, jak si pochutnává na kusu masa.
