Nikolka a čokoládový dort

Nikolka chodila ve škole do páté třídy. Školu měla ráda. Měla tam kamarády, hodné učitele a plno kroužků. Ale ze všeho nejradši měla víkendy. Kdo by neměl! Mít na dva dny volno od povinností, úkolů a písemek, to je přece paráda.

Nikolka ráda dělala plno věcí. Jezdila na kole, chodila do lesa, navštěvovala kamarádky a společně si zašly třeba do kina. K tomu všemu měla ještě jednu, nejoblíbenější činnost, a to bylo chodit do knihovny. 

Ale nemyslete si, že četla jednu knihu za druhou. To ne! Velká čtenářka to zrovna nebyla. Dlouhé příběhy jí nudily, detektivky nebavily, romány nezajímaly a encyklopediím se vyhýbala obloukem. Jediná část knihovny, která ji doslova přitahovala, bylo oddělení s kuchařkami. Listovala tlustými, tenkými, malinkými i obřími knihami, které byly plné receptů a načančaných obrázků dobrého jídla. Přála si být jako ti šéfkuchaři v bílé zástěře a nadýchané čepici ve velké moderní kuchyni, kde se line vůně něčeho dobrého. Od malička pomáhala v kuchyni, hlavně babičce. Milovala vůni vanilky a čokolády. Každý den po škole vpadla k babičce do kuchyně jako velká voda a vyzvídala, co ji dneska naučí vařit dobrého. Už uměla spoustu věcí a bavilo ji učit se další a další a další recepty. 

To, že měla ráda víkendy, už všichni víme. Ale jeden víkend byl pro Nikolku opravdu výjimečný. Byl to ten, na který připadly babiččiny narozeniny. Mnohokrát se zamýšlela, čím by babičku překvapila, potěšila a ohromila. Zkrátka, co nejlepšího by jí mohla připravit. Volba padla na třípatrový čokoládový dort s jahodovou marmeládou a zdobený krémem. Na obrázku vypadal tak krásně, že tu představu nedokázala pustit z hlavy. 

Společně s maminkou nakoupily suroviny, které na dort byly potřeba. Košík byl plný mouky, vajec, mléka, prášku do pečiva a dalších nejnutnějších věcí. Nikolka se nemohla dočkat, až to všechno doma v kuchyni vybalí a pustí se do pečení. Otevřela kuchařku založenou na stránce s dortem, přečetla si postup a začala pracovat krok za krokem. Přesně jak ji to babička učila. Maminka ji nechala v kuchyni samotnou, ale občas za ní zašla s dotazem, zda nepotřebuje pomoct. Nikolka chtěla dort pro babičku udělat celý sama. I když si občas nevěděla rady, nechtěla říct mamince o pomoc. Nechtěla, aby to vypadalo, že něco neumí nebo nedokáže. Už je velká holka a zvládne to úplně sama!

A tak se stalo, že se těsto úplně nevyvedlo… Krému něco chybělo… Sklenice s marmeládou nešla otevřít… A jak že se to nastavuje teplota v troubě? „Dneska je celá kuchyně proti mně,“ naříkala Nikolka a celá zoufalá hleděla do kuchařky, kde hledala veškerou záchranu. Nakonec šla se svěšenou hlavou za maminkou. Přiznala, že si v něčem neví rady, ale bála se zeptat, aby to nevypadalo, že je nešikovná. „Tak to ale vůbec není,“ utěšovala ji maminka. „Je od tebe moc hezké, že chceš pro babičku udělat dort a úplně sama. Časem se všechno naučíš dělat správně. Ale aby ses to naučila, je zcela v pořádku říct si o pomoc. Také jsem se chodila radit za dospělými, když jsem byla malá. A někdy i jako dospělá potřebuji s něčím poradit. Nikdo nezná úplně všechno. Od toho jsou tu přátelé a rodina, ve škole učitelé, v práci kolegové, aby nám poradili a my zase jim,“ vysvětlovala maminka dál. „Dobře, dobře, díky, mami,“ řekla Nikolka a tahala ji za ruku. „Teď mi pojď pomoct zachránit ten dort!“

Čokoládové těsto se nakonec vzpamatovalo a zanedlouho už bylo v troubě. Do krému se přidala vanilka pro lepší chuť a na nezbednou sklenici marmelády se povolal tatínek. Všichni tři pak společně dokončili dort pro babičku. Nikolka se nemohla dočkat, až ho druhý den po slavnostním obědě babičce předají s hořícími svíčkami navrchu. Musela uznat, že to byla zábava pracovat na dortu spolu s rodiči. Zjistila, co při pečení dělala špatně, a byla ráda, že se vše dalo nějak zachránit. Příště si správné postupy bude jistě pamatovat. A když ne, tak ví, že se nemusí bát říct si o pomoc.