Alespoň jednou se svézt

Katka byla milá, zlatá holčička, která nosila mašličky a pěkné sukýnky. Ráda zpívala a pěkně malovala. Jednoho dne v lednu překvapila své spolužáky, když na otázku paní učitelky, co by chtěla v životě zažít, odpověděla: „Já bych se alespoň jednou chtěla svézt na traktoru, který odhrnuje sníh.“

Děti i paní učitelka se zasmály, ale Katka to myslela vážně. Její otec takový traktor nemá a určitě to musí být parádní zážitek. Katčin spolužák Jirka to doma řekl tátovi, který v jejich vesnici odhrnoval sníh. Ten se zasmál a řekl, že až bude v nejbližší době odhrnovat sníh, zavolá Jirkovu milou spolužačku. Jirka byl spokojený a Katce řekl, že má počkat, až napadne sníh. Katka tomu moc nevěřila, ale když za dva týdny napadl sníh, u dveří zaklepal Jirka s tátou a vzali Katku s sebou na jízdu na traktoru.

Katčina máma se nejprve bála, ale pak souhlasila a Katce se splnil sen! Už jen vylézt do toho obrovského traktoru, bylo něco! Bylo to tak moc vysoko! Katka se pohodlně usadila vedle Jirky a jeho táty a výlet mohl začít! Traktor hřměl, pípal a svítil a všechno venku se zdálo tak malé a směšné. Katka nemohla pochopit, jak dokáže Jirkův táta tak dobře řídit. Brodil se ulicemi a přitom neodřel žádné stojící auto a ani neshodil žádnou popelnici!

„Až budu velká, taky budu tak umět řídit,“ slíbila si Katka, když odhrnuli sníh z celé vesnice. Poděkovala Jirkovu tátovi a domů se vrátila plná zážitků.

O týden později psali sloh o nejdůležitějším povolání. Katka psala o odhrnování sněhu. Děti se zasmály, ale Katka jim to vysvětlila. „Kdyby nebylo lidí, kteří by odhrnovali sníh, lidé by se nedostali do práce, děti do škol, nemocní do nemocnice a hladoví do obchodu.“ Děti se zamyslely a souhlasily. Bylo to opravdu důležité povolání.