Kdysi dávno, za horami a dolinami, byla jedna země. V té vzdálené krajině žil velký modrý drak jménem Hektor. Měl třpytivé modré šupiny, které se leskly jako obloha, a z tlamy uměl chrlit hrozivé plameny. Avšak Hektor nebyl tak zlý drak, jak si všichni mysleli. Byl přátelský, ale velmi osamělý.
Žil sám hluboko v lese v horách, protože se ho lidé v nedalekém království báli, a tak se jim raději vyhýbal. Nikdy se s ním nesetkali, ale pověsti vyprávěly o hrozivém drakovi v horách, a tak si lidé mysleli, že všichni draci jsou zlí.
Bylo krásné jarní ráno a malá princezna Žofie, která žila na zámku, se vydala na procházku do lesa za královstvím. Jak si tak vykračovala lesem, sbírala krásné květiny, na které narazila. Při sbírání barevných kytiček a zpívání písniček však zabloudila a nemohla najít cestičku zpátky na zámek. Zlatovlasá Žofie zašla příliš daleko, a když slunce začalo zapadat, začala se v lese bát. Držela květiny v náručí a hledala v temném lese cestu zpět.
Vtom zaslechla za sebou slabé vrčení. Když se princezna otočila, spatřila kolem sebe kroužit smečku vlků, jejichž žluté hladové oči svítily ve tmě. Právě když se vlci chystali vrhnout na malou princeznu, nad lesem se objevil obrovský stín. Princezna se podívala vzhůru – a nad ní létal velký modrý drak. Byl to drak Hektor. S burácením přistál a vydal hluboký řev. Hlasitým řevem zahnal hladové vlky a ti vystrašení utekli hluboko do lesa.
Princezna, svírajíce květiny a své velké růžové šaty, se vystrašeně dívala na draka, který stál před ní. Ten měl však v tváři přátelský výraz.
„Děkuji, zachránil jsi mě,“ řekla princezna ještě třesoucím se hlasem.
„Mě se bát nemusíš. Pojď, odnesu tě domů,“ řekl vlídně drak.
Princezna zaváhala, ale nakonec přikývla. Vždyť draci jsou hroziví – a přesto ji zachránil.
Hektor opatrně spustil namodralé křídlo na zem a Žofie mu vylezla na hřbet. Drak se mocným mávnutím vznesl k obloze a nesl ji nad korunami stromů až do nebe posetého třpytivými hvězdami. Princezna se smíchem obdivovala hvězdy a užívala si vítr ve svých zlatých vlasech.
Když dorazili k zámku, kde princezna žila, stráže se polekaly, když před branou uviděly přistávat obrovského draka.
„On je přítel. Zachránil mě!“ zvolala princezna rychle, aby stráže nezačaly na hodného draka Hektora útočit.
Král a královna vyběhli ze zámku, vystrašeně se rozběhli k dceři a pevně ji objali. Princezna jim vysvětlila, jak ji drak zachránil a dovedl až domů.
„Děkujeme ti, že jsi zachránil naši dceru, princeznu,“ řekl král drakovi. Ten se mile usmál a do nebe vyšlehl několik radostných ohnivých plamenů.
Od toho dne už Hektor nebyl sám. Království mu dovolilo žít s nimi, a tak se přátelský drak usadil na skalisku za zámkem a každý den dohlížel na bezpečí království. Když se k hradbám blížil nějaký nepřítel, drak Hektor ho svým řevem hned odehnal.
A co princezna Žofie? Ta dala Hektorovi šanci a uvěřila, že i velká hrozivá stvoření mohou být přátelská. Každý den ho navštěvovala a spolu pak objevovali kouzelná zákoutí jejich země.
