Žil byl jeden řezbář. Jmenoval se Geppetto a ten vyráběl loutky. Byl sám a moc si přál mít syna. Jednoho dne se mu povedl vyřezat moc krásný dřevěný chlapec. Pojmenoval loutku Pinocchio.
„Kdyby tak byl Pinocchio živý, a ne dřevěný,“ povzdychl si Geppetto a modlil se k hvězdné obloze. Věřil, že na něj svítí jeho šťastná hvězda.
V noci, když Geppetto spal, sestoupila hvězda z oblohy a změnila se ve vílu.
„Splním ti tvé přání, Geppetto,“ pošeptala víla a mávla kouzelnou hůlkou. V tu chvíli Pinocchio ožil.
„Já jsem živý! Jako normální kluk!“ radoval se Pinocchio.
„Ano, ale musíš být čestný, upřímný a odvážný. Rozeznat zlé od dobrého a dělat Geppettovi radost.“
„Jak ale poznám, co je dobré a co špatné?“ ptal se Pinocchio.
„Musíš se rozhodovat rozumně,“ poučila ho víla a zmizela.
Když se ráno Geppetto vzbudil, měl ohromnou radost, že má konečně syna. Vůbec tomu nemohl uvěřit, jaké štěstí má. Pinocchio mu pomáhal, ale za pár dní se mu zachtělo jít do školy.
„Tatínku,“ povídal Pinocchio, „chtěl bych také chodit do školy jako normální děti.“
A tak Geppetto za ušetřené peníze koupil věci do školy a knihy. Pinocchio si věci vzal, poděkoval a vydal se na cestu do školy.
Jak tak šel, uslyšel veselou hudbu. Protože byl zvědavý, sešel z cesty, aby se podíval, odkud zní. Kus od cesty stál cirkus. Pinocchio zatoužil podívat se dovnitř a hned se ptal, jak by se tam dostal.
„Musíš si koupit lístek,“ řekl mu muž od cirkusu.
„Já ale žádný nemám. Jenom knihy do školy.“
A tak Pinocchio vyměnil knihy za lístek do cirkusu. Na pódiu zrovna hrály dřevěné loutky divadlo. Pinocchio uviděl, že jsou mu podobné, a tak se k nim přidal. Majitel cirkusu, když uviděl loutku, která se hýbe sama, si pomyslel, že taková loutka by se mu do cirkusu hodila. Chytil Pinocchia a zavřel ho do klece. Pinocchio mu vysvětloval, že tam nemůže zůstat, že musí do školy. Byl jen zvědavý na představení, ale teď už toho lituje. Udělal to špatně.
„Ach, chlapče, chlapče. Tak tady máš zpět knihy, peníze a jdi tedy.“
Pustil Pinocchia z klece ven. Pinocchio vzal knihy, poděkoval a upaloval do školy. Teď už věděl, jakou chybu udělal, a umiňoval si, že příště už se zachová správně.
Zanedlouho mu cestu zkřížila mazaná liška.
„Kampak jdeš, chlapečku?“
„Do školy.“
„K čemu škola? Ukážu ti jedno pohádkové místo, kde se ti bude líbit.“
A Pinocchio sešel z cesty a nechal se odvést liškou do lesa. Byl to ale nádherný les. Liška nelhala. Všude bylo cukroví a sladkosti, hračky a mnoho dětí velkých jako on. To bude kamarádů na hraní, pomyslel si nadšeně. Jenže za nějakou dobu, co si tam hrál, si všiml, že ho něco tlačí na hlavě. Osahal si hlavu a cítil, že jeho uši vyrostly a pokryly se chlupy! Podíval se do zrcadla. Vždyť mu narostly liščí uši! A ocas! Les byl začarovaný, zase nepoznal, co je správné, a uvěřil lišce. Rychle se dal na útěk, co mu nohy stačily.
Když se konečně dostal ze začarovaného lesa, uši i ocas mu zmizely. Jenže jak Pinocchio utíkal, nedával ani pozor, kam běží. Zastavil se až na pobřeží. Tam už začínalo moře. Najednou za sebou uslyšel hlasy a kroky. To mě určitě honí liška ze začarovaného lesa, pomyslel si a rychle skočil do vody.
Pinocchio plaval a přemýšlel, jak se z této šlamastyky dostane. Tu se před ním objevila velryba, otevřela svá obří ústa a spolkla celičkého Pinocchia. Pinocchio se dostal až do jejího břicha, kde smutně seděl nějaký muž.
„Tatínku? Jsi to ty?“ vykřikl Pinocchio radostí, když Geppetta poznal, a skočil mu do náruče.
„Ty můj Pinocchio! Co já se tě nahledal. Kdepak jsi byl?“
„Když jsem šel ráno do školy, přepadli mě lupiči a odtáhli mě pryč. Nedokázal jsem se jim ubránit,“ začal lhát Pinocchio, ale sotva to dořekl, jeho nos poporostl. „A když zjistili, že jsem jenom dřevěná loutka, hodili mě do moře,“ pokračoval Pinocchio, ale jeho nos se prodlužoval a prodlužoval.
„Skutečně?“ ptal se Geppetto.
„Ano,“ zalhal Pinocchio, ale nos mu opět poporostl, že už se do velrybího břicha skoro nevešel.
A v tu chvíli se Pinocchio zastyděl. Lhát se nemá, dovtípil se. A tak, i když se moc styděl za všechny ty chyby, co udělal, přiznal Geppettovi, jak to skutečně bylo. Jakmile se přiznal, nos se mu zase zmenšil na původní velikost. Geppetto mu na oplátku vyprávěl, jak se ho vydal hledat. Když ho nenašel nikde na souši, vyplul na voru na moře. Ale velryba ho spolkla.
Než si to oba všechno vyříkali, velryba se unavila a usnula. A protože spala s otevřenou pusou, mohli Geppetto i Pinocchio snadno z velryby uniknout. Oba se vrátili domů a měli radost, že to tak dobře dopadlo.
Večer se zjevila v jejich domě víla. Ptala se Pinocchia, jak se mu dařilo. Pinocchio se přiznal, že nerozeznal dobré od špatného. Už se bál, že ho víla promění zpět v loutku, ale víla se jen usmála.
„Aspoň teď víš, co je správné. Byl jsi odvážný a upřímný. Nakonec jsi přišel na to, že lhát se nemá. Rozeznávat, co je dobré a špatné, se učíme celý život. Proto se ze svých chyb pouč a staň se skutečným chlapcem.“
Víla mávla hůlkou a z Pinocchia se stal skutečný chlapec. Od té doby už věděl, že nesmí každému hned věřit, že má poslouchat Geppetta a nikdy nelhat. A tak spolu žili Geppetto a jeho Pinocchio šťastně a spokojeně.
