V jedné malé vesničce poblíž Prahy byl krásný domeček. Nebyl příliš velký, ale byl útulný a poskytoval bezpečí jedné rodině. Bydlela tady maminka Alenka s tatínkem Pavlem a měli malou holčičku Anežku.
Anežka byla moc hodná, ráda pomáhala mamince s úklidem i s vařením a měla i spoustu kamarádů. V domě kromě této rodiny a spousty hraček bydlela taky jedna osamocená ponožka Nožka.
Byla krásně pruhovaná a dlouhá. Měla na sobě tolik barev. Modrá, růžová, zelená a žlutá. Vypadala jako rozkvetlá louka.
Dříve měla tato ponožka i kamarádku, která vypadala přesně jako ona, ale už dlouhou dobu tady bydlela sama, protože kamarádka se ztratila. Kdo ví kam. Ponožka Nožka se cítila moc sama, byla smutná, protože neměla kamarádku.
Jednoho dne ale našla Anežka jednu ponožku. „Jé, maminko, dívej, tady je jedna ponožka a je úplně sama,“ řekla Anežka. Maminka jí odpověděla: „No jo, Anežko, to se občas stává. Ale vždyť je to jenom ponožka.“ Anežka s tímto vysvětlením vůbec nebyla spokojená, rozhodla se, že si udělá z ponožky svou nejmilejší kamarádku. Vzala ponožku a poprosila maminku o jehlu a nit. Maminka se samozřejmě zajímala, co chce Anežka dělat. A když si poslechla její nápad, rozhodla se, že jí pomůže. Vycpaly ponožku, přišily jí z knoflíků očička, ze starých kousků látky ušily vlásky a ručky.
„Jé, maminko, dívej se, ta je ale krásná! Budu jí říkat ponožka Nožka.“ Maminka se mile pousmála a byla ráda za krásně strávený čas se svojí dcerou Anežkou. Anežka byla také šťastná, protože její dílo vypadalo opravdu krásně.
Od té doby Anežka každý večer s ponožkou Nožkou usínala. Před spaním si s ní taky povídala, probírala s ní vše, co se za celý den stalo. Ponožka Nožka si tak po dlouhé době připadala konečně zase užitečná. Už nikdy nebyla sama, s Anežkou tvořily kamarádky mnoho, mnoho let. Anežka se jí svěřovala se svými prvními láskami, se svým trápením, ale také se svými radostmi. I když jednoho dne skončila ponožka na poličce a Anežka ji už tolik nepotřebovala, nikdy na svoji ponožkovou kámošku nezapomněla.
