Na břehu řeky Amazonky žil mladý kajman jménem Crug. Crug žil sám, ale občasná společnost dalších kajmanů mu nevadila. Rád s někým prohodil nějaké to slovo, optal se, jak se ostatní mají nebo co je kolem řeky nového.
Celé dny většinou trávil odpočinkem, ponořený v řece tak, že mu čouhaly jen oči a nozdry. Nechával sluníčko, aby pořádně prohřálo jeho tělo a dodalo mu tak energii potřebnou k nočnímu lovu.
Jednoho dne mu na hlavu sedla volavka. Crug byl tak v šoku, co si to vůbec dovoluje, že zůstal jako opařený a nezmohl se na jediné slovo. Volavka si pořád něco brblala a Crugovi to nedávalo vůbec smysl.
„Asi je nějaká pomatená,“ pomyslel si Crug a zkrátka vyčkal, až odletí.
Druhý den volavka přiletěla znovu a opět přistála rovnou na Crugově hlavě.
„To je ale drzoun,“ řekl Crug. „Kdybych chtěl, tak ji zblajznu jako jahodu, a ona si tady jen tak vysedává.“
Volavka si opět něco zmateně pobrukovala a Crugovi najednou přišlo líto, aby ji z jejího odpočinku u vody vyrušil nebo aby jí dokonce snad ublížil.
Tak to šlo několik dalších dní za sebou. Crugovi došlo, že jde o nějakou starou volavku, které se to v hlavě občas poplete. Povídala si sama pro sebe, občas mluvila úplně z cesty, ale někdy to, co říkala, dávalo smysl.
„Bože, Crugu,“ povídá mu jednoho dne jeho kamarád kajman Clark, „proč si to necháš líbit? Tak ji odežeň, když ji nechceš sežrat! Každý jiný kajman by byl s takovou volavkou dávno hotový.“
Crug byl ale velmi hodný a empatický kajman. Volavky mu bylo líto. Jeho hlava byla jejím velmi oblíbeným místem k odpočinku a on ji nechtěl vyrušit a už vůbec ne vyděsit. Zkrátka bude chvíli kamarádům pro smích a doufal, že si volavka brzy najde jiné místo pro odpolední odpočinek.
Jednoho dne ale volavka přiletěla a zaparkovala Crugovi přímo v jedné z jeho nozder a to už se nedalo vydržet. Crug zprudka popadl dech, až voda zašplouchala.
„Vráááááh!“ zaječela zděšená volavka.
„Ale neboj se, volavko,“ řekl jí Crug, když popadl dech. „Vysedáváš tady na mě celé dlouhé týdny. Kdybych chtěl, sním tě hned první den.“
Volavka se na něho napřed velmi nedůvěřivě dívala, nakonec se ale vrátila a sedla si zpět na jeho hlavu.
„Ještě že jsi tak lehká. Kdyby mi sedl na hlavu nějaký tukan s tím svým velkým zobákem, tak se nejspíš hodně rychle utopím,“ řekl jí Crug.
Volavka začala povídat páté přes deváté. Crug pochopil, že jde o opravdu starého ptáka a že se jí občas v hlavě všechno pomotá. Létala si odpočinout na Crugovu hlavu, protože zkrátka dál už nedoletěla a úplně se jí vykouřilo z hlavy, že by ve vodě mohlo číhat nějaké nebezpečí.
Volavka měla štěstí, že narazila právě na Cruga. Jiný kajman by tak trpělivý nebyl a nemuselo by to s ní skončit vůbec dobře.
I následující dny si létala odpočinout právě za Crugem. Crug ji občas povozil po řece, aby si prohlédla i jiný kout země, a volavka mu pořád něco vyprávěla. Někdy se stalo, že z paměti vydolovala nějaké vzpomínky, které Cruga zaujaly. Crug se tak dozvěděl zajímavosti o jejím životě nebo třeba o jejích sousedkách kachnách nebo spolužácích ze základní školy čápech.
Vzniklo tak přátelství, které by si nikdo ani v nejživějších snech nedovedl představit.
