Jak víla Dandelia dostala malého jednorožce

Audio verze pod pohádkou 👇

Víla Dandelia byla květinová víla. Ale zatímco ostatní květinové víly měly krásná motýlí křídla hrající všemi možnými barvami, víla Dandelia neměla žádná. To ji velice trápilo, protože ostatní víly se jí kvůli tomu často posmívaly. To bylo od nich moc ošklivé. 

Přiblížil se den, kdy malým vílám končí škola. Všechny, které úspěšně dokončily první vílí třídu, dostanou své vlastní hříbátko jednorožce. Dandelia se na to tak těšila! Konečně něco, co potvrdí, že je skutečně víla. I bez křídel.

„Milé víly,“ povídala paní učitelka, „dnes je velmi významný den. Každá z vás dostane své malé hříbě jednorožce. Smíte ho pojmenovat, jak je vám milé. Během prázdnin se o něj musíte hezky starat, aby vám vyrostl. Ve druhé třídě se budeme věnovat jeho výcviku a budete se učit na něm jezdit. Nyní vás poprosím, abyste každá odešla jiným směrem do lesa. Váš jednorožec si vás najde. Potom se vraťte i s vašimi jednorožci zpět.“

Víly se rozběhly každá jiným směrem. Dandelia běžela na kraj lesa, kde tekl malý potůček. Posadila se na kámen a netrpělivě se rozhlížela. Dlouho se nic nedělo. Pak něco ale zašustilo v houští. Mezi větvemi se objevilo nádherné malé bílé hříbátko a radostně běželo přímo k Dandelie. 

„Jé! Ahoj, Růžku,“ zvolala Dandelia a objala hříbátko. To se o ni zamilovaně otřelo. 

Když se Dandelia vrátila i s Růžkem mezi ostatní víly, její nadšení bylo to tam. Ostatní hříbátka měla mezi očima malý růžek. To její ne. Dandelie bylo do pláče.

„Třeba mu roh ještě naroste,“ snažila se Dandeliu uklidnit paní učitelka. „Jednorožci jsou velmi záhadní tvorové a umí překvapit.“

A tak se Dandelia celé prázdniny o svého jednorožce pěkně starala. Měla ho moc ráda. Už mu neříkala Růžek, ale Bezrožec. Každý den se koukala na jeho hlavu, jestli mu tam neroste růžek. Ale pořád nic.

Prázdniny uplynuly jako voda a byl tu první školní den. Všechny víly měly jednorožce s rohy, které jim za ty dva měsíce volna ještě povyrostly. 

„Ty prostě nejsi víla, Dandelio,“ povídala její spolužačka Lila. „A tohle není jednorožec, ale normální obyčejný kůň.“

„Není obyčejný,“ hájila ho Dandelia.

„Ale je. Viď, ty jedna bílá bezrohá obludo,“ řekla Lila Bezrožcovi. Ale to neměla vůbec dělat.

Bezrožce to naštvalo a rozběhl se hlavou proti Lile, jako kdyby ji chtěl píchnout rohem, který neměl. Lila se polekala, že strnula na místě. Až na poslední chvíli se jí povedlo uskočit, jinak by ji Bezrožec převálcoval. Bezrožec tak minul a nestihl včas zabrzdit. Hlavou narazil do stromu. Ozvala se rána. Bezrožec měl místo rohu na hlavě bouli jako hrom. Dandelia mu na ni dala list jitrocele a pohladila ho.

„Nic si z toho nedělej, ty moje Bouličko. Já tě mám ráda i tak.“

„Ten tvůj hloupej kůň mi chtěl ublížit. To se řekne paní učitelce a ta ho nechá vyhnat z našeho lesa!“ ozvala se Lila.

„Tak to ani omylem. Vůbec se neopovaž.“

„Jó? To bys mě musela napřed chytit, abys mě zastavila,“ řekla Lila a rozběhla se po louce pryč.

Dandelia se hnala za ní. Nenechá tu hloupou holku, aby jí připravila o koně. Obě víly běžely, co jim nožky stačily. Prodíraly se trávou a květinami. Vůbec si nevšimly, že doběhly na kraj vysokých skal, pod nimiž svůj chřtán otevírala hluboká propast. Lila vběhla na skálu, překvapeně se zakymácela, pak se ale odrazila a křídla ji zvedla do vzduchu. Nyní letěla.

Dandelia si prudkého konce skály všimla až pozdě. Zastavila na samém okraji, ale noha jí uklouzla po hlíně a víla bez křídel se řítila dolů do propasti. Náhle se ozval dusot koňských kopyt. Bezrožec běžel celou dobu za nimi, doběhl na kraj skály, odrazil se a řítil se za padající Dandeliou. A tu se stalo něco úžasného. Bezrožec roztáhl křídla jako pták, chytil Dandeliu na svůj hřbet a snesl se s ní na zem.

„Ty nejsi jednorožec! Ty jsi pegas!“ žasla překvapená Dandelia a objímala svého koně, kterému nyní z boků vyrůstala mohutná bílá křídla.

Na zem se k nim snesla Lila. 

„Promiň, Dandelio, křivdila jsem ti. Málem to špatně dopadlo. Nebýt tvého odvážného koně, samozřejmě. Odpustíš mi?“

„Ano, Lilo. Od teď už budeme kamarádky.“

Pak se Dandelia otočila na svého pegase.

„A jak ti teď budu říkat? Z Růžka, Bezrožce a Bouličky tě přejmenuji na Andílka.“

„To je krásné jméno,“ souhlasila Lila. „Já té své jednorožce říkám Žabička. Když na ní sedím, tak mi přijde, že strašně poskakuje. Hnedle jako žába.“

Obě víly se zasmály a vrátily se zpět na svou vílí louku u lesa. Tam se společně učí a střeží květiny a klid v přírodě, nesoupeří spolu a nikomu se už neposmívají.

---