Hrad Střekov – Kdo ukradne koně, získá princeznu

Na vysoké skále nad řekou Labe se tyčí nádherný hrad Střekov. Kdysi dávno zde žil vladyka Střek. Ten měl jedinou dceru, krásnou Lidunku. Vypadala jako princezna a o nápadníky neměla nouzi. Mladíci, rytíři i princové se sjížděli ze široka daleka, aby se jí mohli dvořit.

Jenže vladyka Střek, otec Lidunky, byl velmi přísný. Nechal si svolat nápadníky a takto k nim hovořil: „Svou dceru Lidunku nedám jen tak komukoli. Dostane ji ten nejchytřejší a nejodvážnější z vás. Ten, který splní úkol, který jsem pro vás vymyslel.“

„Sem s ním, není nic, s čím bych si neporadil,“ vytahoval se rytíř Žibřid.

Pohádka na dobrou noc - Hrad Střekov – Kdo ukradne koně, získá princeznu
Hrad Střekov – Kdo ukradne koně, získá princeznu

„Úkolem je odvést z mých stájí koně. Ale tak, aby si toho nikdo nevšiml. A nikdo vás nechytil.“ Úkol to byl vskutku lstivý. Z hradu vedla jediná cesta hlavní branou, kolem dokola byla skála porostlá stromy a hned pod strmým kopcem řeka. První se ukrást koně pokusil princ Růžolín z Růžového vrchu. Počkal na večer a vypravil se do stájí. Popadl koně a utíkal s ním k bráně. Ale stráže ho ihned viděly.

„Ten tvůj růžový oblek svítí do tmy, princi,“ smál se vladyka Střek a dal prince vykázat.

Další přišel na řadu rytíř Žibřid. „Musím na to chytře,“ řekl si. Došel do stájí, přehodil přes sebe bílé prostěradlo s dírami pro oči, popadl koně a potichu ho vedl k bráně. Když se mu do cesty postavil sám vladyka Střek, Žibřid předstíral, že je duch. „Bububu, ustup, člověče, jsem duch tohoto panství,“ huhlal Žibřid. Vladyka se nepolekal, místo toho se smál, až se za břicho popadal. Pak se zamračil a Žibřida z hradu vyhodil.

Tak to šlo dál. Žádný z urozených ani neurozených mladíků nedokázal nepozorovaně odvést koně. „Tatínku, cos to vymyslel? Takhle se nikdy nevdám,“ stěžovala si Lidunka vladykovi.

Jednoho dne přijel na hrad Střekov hezký mládenec, syn pána z Ronova. Lidunce i vladykovi se velmi líbil a moc si přáli, aby to byl právě on, komu se koně podaří nepozorovaně odvést. Roland, tak se rytíř jmenoval, čekal celou noc a do stájí šel až těsně před svítáním. Tou dobou totiž strážní hluboce spali. Přišel do stáje, vzal koně za ohlávku a pomalu ho vedl pryč. Černý kůň ale zařehtal a stráže stihly bránu zavřít. Roland neváhal, vyhoupl se koni na hřbet a pobídl ho ke skoku. Kůň přeskočil hradbu a řítil se i s Rolandem rovnou do řeky. Vladyka Střek s Lidunkou se vyhrnuli k oknu, odkud sledovali, jak rytíř s koněm zmizel pod vodou.

„Ach ne, tatíčku. To byl hloupý úkol. Vždyť se zabil,“ štkala Lidunka, když vtom se objevila nad vodou koňská hlava, za ní hřbet a na hřbetě rytíř Roland. To bylo radosti. Konala se tedy veliká svatba, rytíř Roland si vzal Lidušku za ženu a černého koně si nechal vyšít na svůj sváteční plášť. Jako velikou poctu nechal koně hodovat u stolu se všemi hosty, protože nebýt jeho, Lidunku by nikdy nezískal.

4.6/5 - (113 votes)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..