Přišel Mikuláš

Byla noc a z oblohy se na nás valily chomáče bílého sněhu, který padal z nebe jako peří. Zemi už pokrývala tlustá bílá deka, která sněžením jen rostla a rostla. Ze sněhové pokrývky vykukovaly stromy posypané sněhem či domy pokryté třpytivými světýlky.

Zpoza oken se na nás usmívaly krásně ozdobené vánoční stromky či třpytivé ozdoby na oknech a na střeše. Dnes byl den před Mikulášem. Mikuláš má velkou bílou bradu a červený obleček. Každý rok navštíví dětičky a těm hodným dá do boty sladkosti. Ti, co hodní nebyli, dostanou uhlí, a když se další rok polepší, dostanou určitě nějakou sladkost, Mikuláš totiž vidí všechno. Každé dítě si nedočkavě leštilo botičky, které pak vystavilo do okna pro Mikuláše.

„Proč musíme dávat čisté botičky do okna?“ zeptala se zvědavě Maruška, když čistila své kozačky, celé ušmudlané od bláta a mokré od sněhu. Maminka se na dcerku usmála a odvětila: „Když budeš mít čisté botičky, Mikuláš je spatří, podívá se do seznamu, zda jsi celý rok poslouchala, a pokud ano, do kozačky ti hodí sladkosti,“ odvětila maminka moudře. Holčička se zamyslela. Ona sice poslouchala, ale její sestřička Anička je špekulantka a často neposlouchá. Nedělá si domácí úkoly ani si po sobě neuklízí hračky.

„A co Anička? Sice už botičky nachystané na parapetu má, ale ona moc neposlouchá. Ona nedostane sladkosti?“ zeptala se zvědavě Maruška. Její sestřička Anička zpozorněla, zaslechla jejich konverzaci. „Já chci sladkosti!“ zavolala z dětského pokojíčku a přiběhla k Marušce a mamince do chodby, kde si čistily boty. Anička hned začala své sestřičce pomáhat s čištěním bot a začala si uklízet všechny hračky v pokojíčku, dokonce i ty Maruščiny pěkně seřadila na poličku. „Víš, strejda Mikuláš vidí všechno. Možná ti přece jen něco přinese, i když bys ho měla trošku poprosit,“ řekla maminka Aničce. „Musíme Aničce pomoci! Jak přesvědčíme Mikuláše, aby Aničce přece jen něco přinesl, a nedostala uhlí?“ zeptala se zvědavě Maruška.

Maminka je posadila a naučila je básničku. Možná Mikuláše jejich sladká básnička obměkčí a přece jen nějakou sladkost Anička dostane. Holčičky se posadily před vyčištěné botičky a nahlas zpěvavě odříkaly: „Před oknem, za oknem stojí Mikuláš. Řekni nám, Mikuláši, co v tom pytli máš? A já mám v tom váááčku, samou dobrůůůůůtečku – bonbóny, cukroví, jen pro hodné děti!“ a takto to sestřičky spolu recitovaly v naději, že je přece jen strejda Mikuláš uslyší. Jejich krásný hlas zněl ulicí.

Bylo časné ráno. Maruška vyskočila nedočkavě na nohy a vyletěla do obývacího pokoje, kde byly nachystány na parapetu kozačky. A neuvěříte! Jak Maruščiny, tak Aniččiny kozačky byly plné. A nejen ty! I rodiče našli v kozačkách sladkosti. „Už přišel!“ zvolala Maruška a vzbudila sestřičku i rodiče. Anička nedočkavě prohlížela všechny sladkosti, které v kozačce našla. Sice jich nebylo mnoho, ale přece jen něco dostala. Nenašla tam ovšem jen sladkosti. V kozačce našla i uhlí, a tak věděla, že musí být hodnější a více poslouchat. Strejda Mikuláš jí pohrozil, že když se nepolepší, dostane jen uhlí.

A tak se Maruška rozdělila o své sladkosti s Aničkou, která jich moc neměla. Ta si uvědomila, že musí být přece jen poslušnější – jako její sestřička. A proto se dohodly, že budou poslouchat a vždy, když budou chtít něco vyvést nebo se jim nebude chtít udělat domácí úkol či uklízet, navzájem si pomohou a poradí, tak jako si pomohly teď. Sourozenci přece musí držet spolu a možná právě jejich sesterská láska obměkčila i strejdu Mikuláše.