Bubík se Zubomilou se sešli se zajíčkem u kurníku v lese.
„Dnes půjdeme hledat poklady,“ povídal zajíček. „Na Velký pátek se říká, že se otevírají hory a vydávají svůj poklad. Třeba najdeme něco, co potěší naši slepičku.“
„Dobře, tak nás veď,“ souhlasila Zubomila.
Pokračovat ve čtení →
Byl pátek před Velikonocemi a Vojtík už se těšil, jak půjde odpoledne za dědečkem poslechnout si další část příběhu Velikonoc. Jak se ale podivil, když po obědě přišel dědeček za ním.
Pokračovat ve čtení →
Sluníčko svítilo, byl krásný jarní den. Včera pršelo a dneska sluníčko vypíjelo louže z cest. Po jedné z těchto cest šla kočičí rodinka na procházku.
Pokračovat ve čtení →
Bubík dnes nezaspal a vyrazil strašit do kostela. Nechtělo se mu, ale chtěl dnes dělat toho chytrého on. Zubomila nemusí být pořád ta, která ví všechno.
Po obědě se sešli se Zubomilou a zajíčkem u lesa. Vypravili se na větvičky.
Pokračovat ve čtení →
Sotva Vojtík dojedl polévku ze zeleného hrášku, už spěchal k dědečkovi. Dědeček seděl ve svém oblíbeném křesle a popíjel podivný nápoj.
Pokračovat ve čtení →
Přišla středa a Bubík se Zubomilou se vypravili zase za zajíčkem ke kurníku. Společně všichni malovali vyfouknutá vajíčka. Malovali je různými barvami, dělali na ně proužky, puntíky i kytičky.
Pokračovat ve čtení →
Vojtíkův dědeček seděl ve svém křesle a díval se z okna, jak venku prší. Kolem se loudal zamračený Vojtík a nevěděl, co má dělat. Těšil se už na velikonoční nadílku, ale do té zbývalo ještě tolik dní.
Pokračovat ve čtení →
Vojta s maminkou pokračovali v úklidu. Vymetli pavučiny, které včera přehlédli a utřeli prach.
„Mami, co je dneska za den?“ ptal se Vojtík, když uklízel koště.
„Úterý.“
Pokračovat ve čtení →
Bubík a Zubomila vzali po obědě košťata a vydali se do lesa za zajíčkem.
„Ahoj, kamarádi,“ volal Velikozajíc, když je uviděl, a radostně u toho poskakoval.
„Ahoj, zajíčku. Jdeme uklízet. Máme smetáček i pro tebe,“ povídala Zubomila.
„Jé, to jste hodní. A co že se tváříš tak kysele, Bubíku?“
Pokračovat ve čtení →
Zubatá strašidla mají celý velikonoční týden prázdniny. Proč? Aby mohla strašit lidi. Nebo to alespoň mohla zkoušet a učit se to. Poslední den školy si každé strašidlo vylosovalo místo, kde bude strašit. Za domácí úkol musí všichni žáci napsat alespoň o jednom člověku, kterého vystrašili a jakým způsobem to udělali.
Pokračovat ve čtení →
Vojtík se vracel s maminkou z nákupu. Už se těšil, až z toho doma bude pomáhat mamince dělat těsto na perníčky. Ještě víc se těšil, jak bude z těsta vykrajovat zajíčky, vajíčka a slepičky. A maminka ozdobí slepičky cukrem a lentilkami. No, na to vše se těšil, ale nejvíc se těšil, jak ty perníčky bude papat.
Pokračovat ve čtení →
Bubík se Zubomilou se těšili na Velikonoce. Maminka je hned ráno poslala pro zelené větvičky, kterými teď vymetala dům.
Pokračovat ve čtení →
Když se Vojtík ráno probudil, vyčistil si zuby a šel na snídani. Ale co nevidí? Maminka zametá. Nemá k tomu ale koště, jako vždycky, nýbrž zelené větve z břízy.
„Co to děláš, mami?“
„Vymetám špatnosti z domu,“ vysvětlila maminka. „To se na Květnou neděli dělá.“
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden chlapeček a ten se jmenoval Otík. Byl by to normální kluk jako všichni ostatní, až na tu podivnou a nepříjemnou vlastnost. Otík totiž neustále ječel a křičel. Ale ne tak jako ostatní děti. Jeho jekot byl tak silný, že kdo ho uslyšel, tomu se zkroutily uši do kornoutu.
Pokračovat ve čtení →
Zimní dny uplynuly jako voda a poslední sníh sluníčko už dávno rozpustilo. Jeho paprsky hřály čím dál víc a probudily všechna zvířátka, která přes zimu spala. A ta, která nespala, vybíhala na sluníčko také, aby si ohřála tělíčka. Ptáčci naladili jarní noty a zpívali o sto šest. Jaro zase přišlo.
Pokračovat ve čtení →