O meteoritech

Víte, co je to meteorit? To je takový kámen, který letí vesmírem a občas nějaký spadne na zem na naši planetu Zemi. Prostě takový šutrák. A o jednom takovém meteoritu je tato pohádka. 

Jeden vesmírný kámen se odpojil od ostatních a letěl vesmírem. Neletělo se mu snadno. Ve vesmíru je velká tma, takže toho moc neviděl. To se ale změnilo, když prolétal kolem souhvězdí. Hvězdy mu ozářily cestu a nádhernou barevnou mlhovinu. Letící kámen se na tu krásu nemohl vynadívat a hned si říkal: „Taková krása je ten vesmír. Hvězdy jsou krásné, jak tak svítí, mlhoviny jsou krásně barevné, jenom já jsem naprosto obyčejný ošklivý kámen.“

Pohádka pro děti - O meteoritech
O meteoritech

A tak ten vesmírný kámen letěl dál a moc se cestou trápil. Chtěl by být také hezký a důležitý. Místo toho si myslel, že je jenom takové vesmírné smetí. Tu uviděl v dálce galaxii Mléčnou dráhu. Byla krásná a měla moc krásné Slunce a tolik pěkných planet, že zvědavý kamínek trochu zatočil, aby si tu nádheru mohl prohlédnout zblízka. 

Cesta to ale byla dlouhá a kámen už byl unavený. 

„Vyberu si tu nejkrásnější planetu a tam si spadnu a zůstanu,“ rozhodl se.

Proletěl kolem dvou zmrzlých planet, ale tam byla moc zima. Byly od Slunce moc daleko. 

Kamínek letěl dál, ale ani další planety se mu nelíbily. Až uviděl modrou planetu se zelenými ostrůvky. Byla to planeta Země.

„Jé, ta je tak krásná!“ divil se kamínek, a jak se nakláněl, aby lépe viděl, planeta Země si ho přitáhla k sobě. A tak se vesmírný kamínek řítil k zemi planety Země.

Na Zemi byla zrovna noc. Lidé spali, až na čtyři zvědavé oči, koukající z okna na hvězdy. Byly to dvě děti, bráška a sestra, Martínek a Emička. 

„Hele, támhle padá hvězda,“ ukazoval Martínek Emičce.

„Jé, ta je krásná. Jak pěkně září. Víš, co máš dělat, když vidíš padat hvězdu?“ ptala se Emička.

„Něco si přát.“

„No jasně, ale nesmíš to říct nahlas, jinak se to nesplní.“

„Mám si přát, aby mi nespadla na hlavu?“ škádlil Martínek sestru.

„Jdi ty, trubko, a neruš, nebo si nestihnu nic přát,“ napomenula ho Emička, pak zavřela oči, sepjala ruce a šeptala: „Prosím, prosím, prosím!“

Meteorit, který se řítil k zemi, slyšel všechno povídání dvou dětí. Najednou měl ohromnou radost. Vždyť o něm říkaly, že je krásný a že je důležitý, protože jim splní přání. Kamínek se rozhodl jim to oplatit. Jak padal k zemi, zmenšoval se víc a víc, na nebi už nebyl ani vidět, a pak najednou praskl a rozdělil se na dva drobné úlomky. A ty spadly na zem nedaleko města, kde bydlely dvě děti sledující padající hvězdu.

Druhý den odpoledne, když děti vyrazily po škole na procházku, stala se podivná věc.

„Hele, Martínku, podívej, co jsem našla,“ volala Emička a ukazovala Martínkovi zvláštní kamínek, velký asi jako nehet.

„Hele, Emčo, já mám taky takový.“

Děti se ještě dlouho dívaly na zem, jestli najdou další podobný kamínek, ale nenašly. Martínek i Emička si své kamínky schovaly pro štěstí. A věřte, že jim štěstí skutečně nosily. Ale nikdy by je nenapadlo, že je to jejich padající hvězda.


O meteoritech – Audio pohádka na dobrou noc

4.7/5 - (163 votes)

Komentáře: 3

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..