Po mém úspěšném strašení u pana Karlíčka jsem konečně zpět v dětském pokoji. Je tma, blíží se k půlnoci. Jdu strašit a chytat palce, co koukají zpod peřiny. To správný plížák panelákový přece dělá. Obzvlášť když ho sleduje jeho bratr Píhat, aby mohl doma žalovat. Funím do ticha, ale slyším ještě silnější zvuk. Někdo pláče. Ale ne z mého strašení. To je divné.
Zalezu pod postel a poslouchám. Vzlyky se ozývají z postýlky u okna. Tam spí holčička Amálka. Proč ale pláče?
„Amálko, nebreč už zase,“ zamumlal rozespalý chlapec. „Třeba se ten tvůj plyšák ještě najde.“
„Nenajde,“ zaštkala Amálka.
„Mám zavolat mámu?“
„Né,“ odpovídala Amálka a snažila se slzičky zadržet. „Akorát by opakovala to samý. Že ho tam nikde táta nenašel.“
„Tak spi, máma ti koupí novýho,“ zabrumlal chlapec, otočil se na druhý bok a usnul.
„Když já chci tohohle. Svýho. Nechci novýho.“
Vylezl jsem zpod postele a potichu, jak nejlépe umím, jsem se vysápal do nohou postele, kde tiše plakala Amálka. Vklouznul jsem k ní do postele a přitulil se, jako bych byl plyšák. Dětská ručička mě překvapeně chytila, přitiskla k tělu a hladila. To si nechám líbit. Přistihl jsem se, že potichu předu. Ani jsem netušil, že takový zvuk umím. Ale pomohlo to. Pláč ustal, holčička usnula. A já z toho spokojeně usnul taky.
Probudilo mě světlo. Muselo být hodně pozdě. Amálka mě stále hladila, ale seděla na posteli vedle mě. Opatrně jsem otevřel oči. Utíkat by nebylo moudré, hned u postele stál její bratr, ten by mě jistě chytil.
„To vypadá jako ten toulavý mega pavouk, o kterým mluvil pan Karlíček,“ říkal chlapec.
„Tohle není pavouk, vypadá to jako roztomilé koťátko,“ nesouhlasila Amálka. Z jejího hlasu jsem poznal, že je nadšená.
Opatrně jsem zvedl hlavu, když tu jsem si všiml Píhata, jak sedí na skříni a vrhá se dolů.
„Brácha! Jdu tě zachránit!“
Ani jsem nestačil říct, že zachránit nepotřebuji. Píhat se vrhnul na zem. Jak dopadl, ozvalo se dupnutí pro plížáka velmi nelichotivé. Od kdy se Píhat pohybuje s elegancí slona?
Jak tak běžel ke mně, všiml si ho chlapec a hned ho sebral ze země a přivinul jako plyšovou kočku.
„Tady je další miláček,“ povídal a mazlil prskajícího a syčícího Píhata.
„Fuj! Fuj! On mě mazlí! Takové ponížení,“ hulákal Píhat a snažil se chlapečkovi vykroutit.
„Čípak seš, číčo?“
„Nejsem číča, ty pacholku, pusť mě!“ syčel dál Píhat a konečně se mu povedlo vykroutit.
Nic veselejšího jsem v životě neviděl. Píhat prchal za skříň, zamotal se přitom do kabelu od lampičky a strhnul ji na zem. Hluk přivolal maminku dětí, tak jsem se vděčně rozloučil a upaloval za ním. Děti budou mít co vysvětlovat. A já doma asi taky, napadlo mě, když jsem vklouznul do naší chodbičky ve zdi.
Píhat funěl, jak když celou noc obíhal panelák.
„U všech podrápaných palců,“ soptil Píhat. „On mě mazlil! Ať tě tohle vůbec ani nenapadne někomu říkat. To by byla ostuda! Plížák panelákový a mazlíček dětí? Fuj!“
„Neřeknu, když ty taky neřekneš,“ pověděl jsem mu na to.
„Jsi divnej, Milíne, ale když chceš být plyšák lidských mláďat, tak si klidně buď. Ale beze mě. Už tě hlídat nebudu, ať si starý říkaj, co chtěj.“
Od té doby už se mnou Píhat strašit nechodil, ani za mnou neslídil. Místo toho mi nabídl, že mě naučí tajné chodby skrz celý panelák a seznámí mě s nejstarším plížákem v paneláku. To bude něco!
A za dětmi teď každou noc chodím, někdy dělám plyšáka, někdy si se mnou potají hrají. Je to super. Místo lovení palců teď spím v posteli a Amálka s Kubíkem mě bezvýhradně milují, jako kdybych byl jejich koťátko. No není to super?
