Byl víkend, na který se malá Martinka moc těšila. V jejím městě se totiž konal jarmark. A to neznamenalo jen samé stánky s jídlem nebo s lidmi prodávajícími hračky či vařečky. Martinka se nejvíc těšila na rychlé kolotoče a na svou oblíbenou cukrovou vatu.
Bylo sobotní odpoledne a Martinka se spolu s rodiči vydala na náměstí, kde se jarmark konal. Všude hrála veselá hudba, vonělo jídlo a děti se smály nebo pištěly na kolotočích. Martinka běhala od jednoho kolotoče k druhému a smála se od ucha k uchu. Když se točila už na třetím kolotoči, napadlo ji, že ještě neměla svou oblíbenou cukrovou vatu.
Venku se pomalu stmívalo a Martinka věděla, že musí stánku s cukrovou vatou stihnout dřív, než půjdou domů.
„Můžeme jít ještě pro cukrovou vatu? Prosííím!“ poprosila a podívala se na rodiče svým nejroztomilejším pohledem. Ti se usmáli a přikývli.
Když konečně s rodiči stála u stánku s cukrovou vatou, vesele se zařadila do fronty. Dokonce i její kraťasy a tričko byly růžové – přesně jako cukrová vata. Když se Martinka konečně dostala na řadu, náměstí už osvětlovala jen barevná světýlka z kolotočů. „Prosím jednu velkou cukrovou vatu,“ řekla slušně.
Prodavačka se usmála a podala jí velkou růžovou cukrovou vatu. Martinka jí poděkovala a už se těšila, jak si pochutná. V tu chvíli se prodavačka otočila k lidem, kteří čekali ve frontě, a řekla:
„Pro dnešek zavíráme, cukrovou vatu už nemáme.“ A svůj růžový stánek zavřela.
Martinka se radovala, že poslední cukrová vata připadla právě jí. Ale když se chystala ochutnat, všimla si, že za ní stojí malé děvčátko – a pláče. Bylo to děvčátko, které stálo za ní ve frontě.
„Já jsem taky chtěla cukrovou vatu,“ řekla holčička smutně a schovala se mamince za sukni.
Martinka se zarazila. Moc milovala cukrovou vatu, ale věděla, že zítra si ji může koupit znovu. Sedla si s rodiči na lavičku a začala jíst, ale stále myslela na malé plačící děvčátko, které stálo u zavřeného stánku. Jeho maminka se ho snažila utěšit, ale ono dál plakalo.
A tak Martinka dostala nápad. Utíkala zpátky ke stánku, který už byl sice zavřený, ale prodavačka právě odcházela.
„Můžu vás poprosit o jednu špejli?“ zeptala se Martinka. Paní jí ji s úsměvem podala a Martinka běžela zpátky k malému děvčátku.
„Můžu se s tebou rozdělit, chceš?“ řekla mile a kousek své cukrové vaty namotala na druhou špejli. Podala ji děvčátku. Tomu se v očích místo slz objevila radost.
„Jé, děkuju!“ vykřiklo nadšeně a hned přestalo plakat.
Martince sice nezbylo moc, ale cítila se šťastně. Rozdělila se, byla laskavá a udělala dobrý skutek – přesně, jak ji to rodiče vždycky učili.
„Jsme na tebe pyšní,“ řekla maminka a políbila ji na čelo.
Martinka dojídala poslední kousky cukrové vaty a uvědomila si, jak důležité je umět se podělit. A měla radost, že udělala druhému dítěti hezký večer.
A tak její jarmark skončil přesně tak, jak si přála – se smíchem, laskavostí a sladkou růžovou cukrovou vatou.
