Adventní pohádka 23. z 24
Když se na obloze objevila první hvězda, Andělka s rodinou a skřítkem usedla ke stolu. Měli výbornou polévku, řízky a bramborový salát a tatínek smaženého kapra, toho on tuze rád.
„A pamatujte, od stolu se nesmí vstávat, dokud všichni nedojí,“ připomněla maminka.
„A co když se mi bude chtít čůrat?“ šeptal skřítek Andělce.
„Měl sis dojít včas.“
„Proč?“
„Protože se říká, že kdo od štědrovečerní večeře vstane, příští rok u ní nebude,“ vysvětlila mu Andělka šeptem.
Skřítek zmlknul a cpal se o sto sedm, že se Andělka bála, aby mu na kabátku nepopraskaly knoflíky. Když vyprázdnil talíř, hlasitě si krknul.
„Andělko,“ napomenul tatínek holčičku. Nenapadlo ho, že by to mohl být skřítek.
„Já to nebyla,“ hájila se Andělka a přísně se na skřítka podívala.
„Promiňte?“ odtušil skřítek.
„Chováš se jako čuňátko, ne jako vánoční skřítek,“ napomenula ho Andělka.
„Dyť už jsem se omluvil.“
Konečně byla večeře snědená, rodina sklidila ze stolu a skřítek si konečně mohl skočit na záchod. Pak spolu s Andělkou odešel do pokojíčku koukat z okna. Společně koukali, kde už svítí v sousedství stromečky, kde už Ježíšek byl nadělovat. Celí natěšení u toho naslouchali do ticha, až se ozve zvoneček. To bude znamenat, že už tu Ježíšek byl.
