Na okraji malého nádraží postávaly tři mašinky. Lesklá elektrická Střela, která jezdila po kolejích rychlostí větru, vedle ní se natřásala robustní nákladní lokomotiva s hlubokým brumláním a o pár kolejí dál stála drobná starší mašinka jménem Josefína.
Na rozdíl od ostatních měla kolem komína trochu sazí, na podvozku pár šrámů a jezdila už tolik let, že by o tom mohla vyprávět dlouhé večery. Josefína byla sice už pomalejší, ale vždycky byla spolehlivá. A kdysi bývala pýchou železniční stanice.
Poslední dobou však v depu viděla jen spěch. Spěchali lidé i vlaky. Lidé chtěli být všude rychleji a moderní vlaky jezdily tak tiše, že Josefínka občas ani neslyšela jejich příjezd. Zatímco ona při své cestě příliš nespěchala a do toho si občas i hlasitě zafuněla.
Když pozorovala, jak ostatní mašinky jezdí jednu trasu za druhou a ani si nemusí dávat přestávku, cítila se menší než obvykle. A i když by to nahlas nikdy neřekla, bála se, aby někdo nerozhodl, že už tady pro ni není místo. Její hlavní strojvedoucí, který ji znal od chvíle, kdy poprvé vyjela z depa, se jmenoval Karel. Poslední dobou byl trochu smutnější, protože viděl, že na Josefínu už nezbývá tolik práce jako dřív.
Další ráno jela svou oblíbenou trasu k rybníku. Jela pomalu, ale bezpečně. Nákladní lokomotiva ji zdravě hecovala, že to zvládne, elektrická jí cestou zamávala – a to Josefínku trochu povzbudilo. Jenže při návratu se ukázalo, že opravdu už nestíhá tempo ostatních. Přijela poslední, unavená a smutná. V depu se tiše šeptalo, že už je čas ji vyřadit.
Karel si po cestě sedl na lavičku u kolejí a přemýšlel, co s ní bude. Když skončil směnu, obešel pár známých v obci a opatrně se ptal, zda by někdo nestál o starou mašinku – třeba jako atrakci, dílnu nebo malé muzeum. Odpovědi byly různé, ale nikomu se stará mašinka bohužel nehodila. Přesto si slíbil, že to nevzdá. Josefínka si zasloužila víc než být zapomenutá někde za plotem v křoví.
Když se však druhý den slunce opřelo do kolejí, na nádraží přišel mladý muž. Procházel se kolem Josefíny, hladil její plechy, nakoukl do kabiny a usmíval se. Karel byl zvědavý, co je to za mladíka. A ten se mu svěřil, že hledá starou lokomotivu, kterou by mohl opravit a přestavět na malou kavárnu u lesa.
Karlovi se roztáhl úsměv od ucha k uchu. A začal mu nadšeně vyprávět, odkdy Josefínka jezdí, kudy vedla její první trasa a jak často vyjížděla. Musel toho pána přesvědčit, že ona je ta pravá a může jí tak zařídit nový život, který bude jiný než ten na železniční trati, ale bude klidný a přesně takový, jaký by si zasloužila.
A tak to taky dopadlo. Berta už nezávodí s rychlými soupravami, ale stojí na klidné slepé koleji za vesnicí. Uvnitř voní káva, bábovka a dřevo. Děti na ni kreslí obrázky a starší lidé vzpomínají, jak ji kdysi potkávali na trati. A tak se Josefínka dočkala a našla místo, kde se cítí dobře a kde ji lidé rádi navštěvují.
