Byl večer, ale dětem se ještě nechtělo spát. Zato maminka usnula nějak brzy, byla hodně unavená.
„Já ale bez pohádky neusnu,“ stěžoval si Bubík.
„Jo, maminka nám vždycky četla nějakou pohádku před spaním,“ souhlasila Zubomila.
„Ale maminka spí. Co kdybych vám nějakou pohádku vyprávěl já?“ navrhnul taťák.
„Tak jó! Já chci O Šípkové Růžence!“
„Ne, to je pro holky. Samé líbání spících princezen, fuj. Já chci něco o dinosaurech,“ povídal Bubík.
„Ne, dinosaury ne. Tak Popelku!“ nedala se Zubomila.
„Dobrý víly nechci. Co takhle nějakou strašidelnou pohádku?“
„Tak dost, tak dost. Už se nehádejte,“ povídal taťák. „Budu vám vyprávět pohádku O dvanácti měsíčkách.“
„Tam nejsou žádná strašidla, to bude děsná nuda,“ kňoural Bubík.
„Třeba by tam šla přidat, jakože bys tu pohádku vylepšil. Taťáčku,“ prosila Zubomila.
„Dobře, dobře. Udělám všechno, jen abyste usnuli,“ souhlasil taťák a dal se do vyprávění.
Kdysi dávno žila jedna chudá dívka, která se jmenovala Maruška.
„Moment, nemohla by být Maruška kluk?“ ptal se Bubík.
„Co kdyby byla strašidlo?“ navrhla Zubomila.
„Jo, ať je to zubaté strašidlo.“
Kdysi dávno žilo jedno chudé zubaté strašidlo, které se jmenovalo Maruška. A ta Maruška žila se zlou macechou a zlou nevlastní sestrou. Obě byly také zubatá strašidla a Maruška jim musela sloužit. Musela jim každý den po každém jídle čistit zuby, uklízet, prát a vařit. Jednoho dne se do vsi vrátil bohatý chasník…
„Nemohl by být také strašidlo?“ přerušila taťákovo vyprávění Zubomila.
„Dobře, ať je také strašidlo. Tak kde jsem skončil?“
… Jednoho dne se do vsi vrátil bohatý zubatý mládenec a macecha zatoužila po tom, aby se její vlastní dcera, ta líná holka, provdala. Ale Maruška byla krásná, měla pěkné čisté zuby a strašit uměla nejlépe ze vsi. Vedle ní by si sotva tu nevlastní holku někdo vybral. A tak macechu napadlo, jak by se Marušky zbavila. Uprostřed kruté zimy ji poslala ven pro fialky.
„Moment, k čemu by byly zubatým strašidlům fialky?“ napadlo Zubomilu.
„Jó, ať jim jde sehnat zubní nit.“
Taťák pokrčil rameny a pokračoval v pohádce.
Tak tedy poslala Marušku pro zubní nit. Maruška se brodila sněhem, div neumrzla, ale zubní nit nikde nenašla. Když myslela, že už neujde ani krok, uviděla před sebou dvanáct ohňů a u nich sedělo dvanáct mužů. Bylo to dvanáct měsíců.
„Tak počkat, kde by měsíce vzaly zubní nit? Ať je to dvanáct zubařů,“ změnila vyprávění Zubomila.
Dobrá tedy. U dvanácti ohňů sedělo dvanáct zubařů. A ti ubohou Marušku nechali ohřát u ohně. Když jim řekla, proč se brodí sněhem uprostřed noci, dvanáct zubařů se zamračilo. Jeden vstal, mávnul rukou nad ohněm a vyčaroval zubní nit. Dal jí Marušce, aby se mohla vrátit domů.
Jenže místo toho, aby měla macecha radost, mohla se z toho uzlobit. A hned na druhý den poslala zubaté strašidlo Marušku pro jahody.
„Pro jahody?“ opakoval nevěřícně Bubík.
Taťák se hnedka opravil.
A hned na druhý den poslala zubaté strašidlo Marušku pro zubní kartáček s měkkými štětinami. Maruška ale už věděla, kde sídlí dvanáct zubařů, a šla rovnou za nimi. Zubaři jí kartáček s měkkými štětinami vyčarovali. Tak se mohla znovu vrátit domů. To už ale byla macecha celá rozčilená. Několik dnů jí trvalo, než vymyslela něco, co by Maruška splnit nedokázala. Poslala ji do lesa pro bělicí zubní pastu, která udělá ze zubů zářivý úsměv.
Maruška došla ke dvanácti zubařům a svěřila se jim se svým trápením.
„Protože jsi taková hodná, Maruško, i to třetí přání ti splníme. Ale pozor, je toho malinko. Když by macecha a její dcera chtěly další pastu, musí si pro ni přijít,“ varoval ji jeden z dvanácti zubařů.
Maruška poděkovala a chvátala domů.
„Kdes to vzala? Kdo ví, cos to nabrala za bláto,“ podezřívala Marušku macecha. „Vyzkoušej to sama na sobě. To by tak bylo, aby mojí Zuběnce ještě vypadaly zuby!“
Maruška na sobě pastu vyzkoušela. Její zuby tak zkrásněly a zesílily, že ta záře učarovala bohatému zubatému mládenci. Hned pozval Marušku k sobě na večeři. Macecha i její dcera zbělely závistí a hned si umanuly, že tuhle pastu musí taky mít.
Došly až ke dvanácti zubařům a hned na ně spustily: „Tak honem, dědci. Maruše říkala, že si máme přijít pro další pastu. Tak navalte a neseďte tu jak slepice na vejcích.“
Dvanáct zubařů se rozhněvalo, ale neřeklo nic. Podali zubní pastu maceše i její Zuběnce a zmizeli. Macecha se Zuběnkou neváhaly a hned si matlaly pastu na zuby, aby byly krásné. Ale co se nestalo. V pusách jim zapraštělo a zuby jim pěkně zub po zubu vypadaly. Teď už to nebyla zubatá strašidla, ale jenom strašidla. Ztratily se někde v lese ve vánici a dodnes tam straší babičky a dědečky, když tudy náhodou chodí v létě na houby.
A Maruška? Ta se provdala za zubatého mládence a žili šťastně až do smrti.
Dobrou noc!
„Tak jak se vám ta pohádka líbila?“ ptal se taťák.
„Chyběl tam sice dinosaurus, ale ušlo to,“ povídal Bubík, zavřel oči a usnul.
„Bylo to pěkné, taťáku. Dobrou noc,“ zamumlala Zubomila a také usnula.
A taťák se svalil do postele k mamince a usnul také. Pohádka svůj účel splnila, i když vlastně měla být původně úplně jinak. No, aspoň že tam neběhal po lese ten dinosaurus.
Dobrou noc!
