Žabky ve stračím hnízdě

 O tom, jak Vítek a žabky trochu záviděly ptákům.

Druhého dne, hned po ránu, vzbudily Vítka a Šmejdu neobvyklé zvuky. Zrovna byly u nich v lese na návštěvě žabky Adéla a Filoména. A co bylo nezvyklé, bylo venku ještě skoro šero, sluníčko teprve vstávalo.

„Ty Šmejdo, co to může být?“ povídá rozespale Vítek a vrtěl se v postýlce. Byl zvědavý, nejraději by se šel podívat ven, ale nechtělo se mu z vyhřátého pelíšku.

No a Šmejda, ten se jen zavrtěl a dělal, že zase spí, tomu, jako známému sedmispáči, už se teprve nechtělo tak brzo vstávat. Vítek se ještě chvíli převaloval, no a pak mu to přece jenom nedalo, vstal, přehodil si přes sebe domácí župánek a vyšel se podívat ven. No a co uviděl, velice ho rozesmálo.

Po cestičce od tůňky skákaly za sebou žabky Adéla a Filoména a ne obyčejně. Vždycky jedna stála a kvákla a ta druhá, které byla za ní ji přeskočila dopředu. Pak zase ta co byla vpředu kvákla na povel a ta zadní skočila přes tu vpředu. Vypadalo to velice legrační a Vítek se tomu musel smát.

„Copak to vyvádíte?“ konečně se Vítek uklidnil a žabky už byly u něj.
„To je naše rozcvička,“ povídá Filoména, „to my u rybníka takhle po ránu někdy obejdeme celý rybník.“
„No a proč vstáváte tak brzo?,“ zajímalo ještě Vítka.
„Protože teď, než vyjde sluníčko, je v přírodě ještě vlhký chládek a to my máme velice rády, když už pak sluníčko moc hřeje, musíme se schovávat do stínu.“
„Pojď si s námi Vítku taky zacvičit, uvidíš, jak ti bude dobře.“
„No tak tedy, když už jsem vstal, tak půjdu, počkejte chvilku,“ řekl Vítek a běžel se honem převléknout. Za chvilku už byl zpátky.
„Co mám cvičit?“ zeptal se žabek.
„Udělej vždycky tři kroky a předkloň se a my tě přeskočíme. Pak se otoč, udělej zase tři kroky zpátky a zase se předkloň a my tě zase přeskočíme.“

A tak jak se domluvili, zkusili to a šlo jim to, jako by byli sehraná parta z cirkusu. Vítek udělal tři kroky, ohnul se, pak ho přeskočila jedna žabka, pak oba, jak stáli za sebou přeskočila druhá žabka, pak všichni udělali čelem vzad a všechno se opakovalo na druhou stranu.

„Tak tohle budeme muset předvést kamarádům,“ navrhl trochu zadýchaný Vítek a opravdu se cítil velice dobře.

Už mu vůbec nebylo chladno, tváře mu zčervenaly a srdíčko mu bušilo, jako by měl v tělíčku zvon. Když skončili, dostal takový hlad, že už honem hledal, co by nanosil ke snídani pro sebe i návštěvu. Zaběhl do spižírny a donesl kousky lesního ovoce, jahůdky, borůvky, malinovou marmeládu a bodlákový chleba. Žabkám donesl komáří larvy, které nasbírali s kamarády v bažince u potoka. To už se také z jeskyňky vykulil Šmejda, kterého Vítkovo chystání snídaně stejně nenechalo spát. A tak se všichni čtyři pustili do snídaně a Vítkovi chutnalo víc jak jindy. To víte, ono takové zdravé rozhýbání a rozcvičení po ránu je každému tvoru ku prospěchu.

Po snídani se začali scházet kamarádi a když sluníčko začalo pronikat větvemi, byli už všichni pohromadě. „Tak, dnes se půjdeme projít naším lesem a ukážeme vám, jak je tu u nás krásně,“ navrhl denní program Vítek. Všichni souhlasili a žabky už byly docela nedočkavé, les ještě vlastně vůbec neznaly. A tak Vítek vzal baťůžek, do kterého dal ve sklenici čerstvou vodu z tůňky, aby měl hlavně dost pro žabky, kdyby bylo třeba.

Bylo to vlastně jenom pro jistotu a hlavně na pití i pro všechny, protože v lese, po cestě kde půjdou, měl to tak dobře vymyšleno, bylo dost různých malých tůněk a louží. A tráva v lese a na mezích, byla z rána krásně orosená, takže nemusely mít strach z nedostatku vláhy. Když se pak domluvili kudy půjdou, vyrazili všichni na cestu.

Ptáci, datel Frantík a stračí rodinka, včetně malé Cecilky, kteří už také přilétli, nad nimi poletovali ve větvích a dělali „průzkum“ a ostatní šli v zástupu za sebou jako výprava. První hopsal zajíček Michal, za ním žabky, pak veverka Andula, která běžela chvíli s nimi a pak zase chvíli nad nimi po větvích, pak jezevec Šmejda a průvod uzavíral Vítek, který měl na starosti, aby se někdo neztratil.

Dali se cestičkou kolem tůňky, kde byly ubytované žabky, pak k pasece u lesa, k pelíšku kde bydlel zajíček Michal a pak po kraji lesa, pěkně ve stínu, nahoru kopcem. Straky totiž nedaly jinak a že musí také zajít k jejich borovici, kde mají své hnízdo, aby také žabky viděly kde mají své sídlo. Že se nebudou moct podívat do jejich hnízda na vrcholu borovice je nenapadlo, ale Vítek na to myslel a protože to měl dobře vymyšleno, měl pro všechny nachystané překvapení.

Dal si do baťůžku také několik pevných provázků, cívku silonového vlasce, který našel minulý rok u rybníka, a čtvercový malý kapesník z lehké pevné látky. A tak šlapali, Vítek a Šmejda žabkám ukazovali přírodu a zajímavosti v lese a vysvětlovali žabkám všechno na co se vyptávaly.

Cesta jim ubíhala a žabkám se v lese velice líbilo a nemohly se vynadivit, protože příroda v lese pro ně byla úplně něco jiného než u rybníka. Procházeli stezkami kolem skal, lesními cestami s hustou a jemnou lesní travou, mechové mýtinky a pomalu stále stoupali k vrcholku, kde stála stará borovice, na níž měly hnízdo straky. Když už bylo sluníčko hodně vysoko na obloze a pomalu byl čas na oběd, dorazili ke svému cíli.

Pod borovicí byl malý dolík, vystlaný jemnou lesní travou, jakoby přímo pro ně připravený. „Tak, tady si odpočineme a dáme si oběd.“ povídá Vítek.

Všichni nadšeně souhlasili a každý si upravoval místečko v trávě na odpočinek.

„A potom vám žabky ještě ukážeme les a okolí shora z rozhledny,“ dodal Vítek a všichni na něj vykuleně koukali a nevěděli co tím myslí.

„Odkud z rozhledny?“ divily se žabky Adéla i Filoména a i ostatní kamarádi byli zvědaví, ale protože znali Vítka a věděli, že neslibuje nic co by nesplnil, byli o to víc zvědaví, jak to Vítek zařídí.

Pak všichni zasedli k obědu, Vítek z baťůžku vytáhl drobné zásoby na posilněnou a pití a straka Milena zalétla domů do hnízda na borovici a snesla dolů oříšky a kousky sušeného i čerstvého ovoce, které měla pro návštěvu připravené. Zatím co si ještě ostatní pochutnávali a povídali si, Vítek vytáhl z baťůžku cívku s vlascem a provázky a také kapesník.
Provázky pevně zavázal k rohům kapesníku do kříže a uprostřed je svázal dohromady a přivázal k nim pevně volný konec vlasce. Pak jeden provázek protáhl středem cívky a svázal.

Když byl hotov, to už všichni zvědavě sledovali co chystá, povídá datlovi: „teď prosím tě Frantíku vezmi do zobáku tenhle špagátek s cívkou a vynes ji tak, aby se cívka odvíjela, nahoru k stračímu hnízdu, pak cívku přehoď přes pevnou větev nad hnízdem, pokud možno co nejblíž k hnízdu, provázek přezobni a cívku nech spadnout dolů.“

Frantík, protože to byl také koumák, který si v lese při své práci musel často také pomoci, jak se říká „hlavou“, rychle pochopil a hned se měl k dílu. Vzal cívku a opatrně vylétal z větve na větev až ji vynesl na horu a tam provedl vše, tak jak mu to Vítek řekl.

A najednou „bác“, byla tu cívka a od ní nahoru a zase zpět dolů se táhlo tenké, ale velice pevné silonové „lano“. Vítek za něj trochu potáhl, aby se pěkně napnulo, uřízl lanko u cívky, podvlékl je pod silným obnaženým kořenem borovice a přivázal tento konec ke kratšímu ale silnému kolíku z větve.

„Teď ještě musíme provést zatěžkávací zkoušku“, rozhodl Vítek a usadil se doprostřed kapesníku rozprostřeného na zemi, na který položil naplocho placatý kamínek jako zátěž a rovněž jako sedačku pro pasažéry.

„Šmejdo a Michale, vy jste siláci, vezměte teď každý kolík na jedné straně a pomalu s ním běžte dolů z kopce. Jenom jej prosím vás pevně držte a nepusťte ho, to bych se moc natloukl.“

Oba, jezevec a zajíc už také pochopili co Vítek připravil, vzali kolík z větve a opatrně pomalu táhli za lano. No a jak táhli, lano nad Vítkem se napnulo, kapesník se kolem Vítka stáhl, že mu jenom hlava koukala a Vítek v kapesníku pomalu stoupal do větví borovice. Když byl kousek nad zemí, zavelel Vítek „dost“ a oba zastavili. Vítek se opatrně zhoupnul a vyzkoušel, zda vše pevně drží a potom jej Šmejda s Michalem zase spustili dolů.

„Tak, teď mě pomalu vytáhněte nahoru a potom za mnou Adélu a pak Filoménu,“ zorganizoval celou akci Vítek, „já jim nahoře pomůžu vylézt do hnízda.“

„Vy, Stando, Mileno, Cecilko a Franto vyleťte nahoru, tam nám trochu pomůžete, pokud bude třeba a ukážete nám shora les.“

A tak vše provedli, jezevec se zajíčkem vytáhli nejdřív do hnízda na borovici Vítka a pak za ním obě žabky. To byl krásný pohled, i Vítek byl unešený tím krásným rozhledem a pohledem na les shora. No a co teprve žabky, ty se nemohly vynadívat a jak žabky a tak i Vítek záviděli ptákům, že tenhle rozhled mají kdykoliv. Když se dost vynadívali a ptáci jim ukázali, kde je jejich jeskyňka, kde paseka a hájovna a kterým směrem je rybník, zase je opatrně jezevec se zajíčkem spustili dolů. A když všichni vyprávěli těm dvěma, jak je to shora krásné, musel jim Vítek slíbit, že to vymyslí tak, aby se jednou i oni mohli shora podívat.

Pak se všichni opět vydali na cestu zpátky a žabky a Vítek celou cestu povídali Šmejdovi a Michalovi, co všechno bylo shora vidět. A tak jim zpáteční cesta rychle ubíhala, obešli ještě pěkný kus lesa a paseky a když se sluníčko sklánělo nad les vrátili se k jeskyňce u smrku. Všichni se umyli, žabky se svlažili vodou v tůňce, aby měly pěkně vláčnou a vlhkou kůži, pak si chvíli odpočinuli a s prvními hvězdičkami se sešli zase před jeskyňkou, nachystali si „posezení“ a sesedli se k přátelskému povídání.

Povídali si o svých zážitcích a dojmech z dnešního výletu a žabky byly lesem a tím co všechno v něm viděly tak unešené, že kdyby neměly své přátele u rybníka, nedalo by to moc přemlouvání, aby tu s nimi zůstaly. Nejvíce se jim však líbilo na rozhledně ve stračím hnízdě, vidět svět tak krásně shora a z takové výšky, to byl pro ně tak nezapomenutelný zážitek, že se k tomu, co shora viděly, neustále vracely. Byly těmi dojmy úplně unešené a stále a stále se jim vybavovaly jednotlivé detaily a vyprávěli o nich zajíčkovi Michalovi a jezevci Šmejdovi, kteří jim v dobrém záviděli čím dál víc a špekulovali s Vítkem, jak to provést, aby i oni se mohli z té výšky na les podívat. Jenom veverka Andula nemohla pořád pochopit, co na tom mají tak divného, neboť ona, když chce, kdykoli si vyleze na kterýkoliv strom a také vidí vše shora jako ptáci.

Tak to v životě totiž bývá, že v tom, co je pro nás běžné, žádnou krásu nevidíme, nebo si ji aspoň neuvědomujeme i když je jí mnoho, a toužíme po tom, co je nám těžce dostupné.

5/5 - (23 votes)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..