O tom, jak žabky navštíví kamarády v lese.
Ráno si kamarádi trochu poleželi. Čekal je dlouhý den, včerejší den věnovali přípravě a chystání na návštěvu žabek. Vítek se Šmejdou se povalovali v postýlkách a povídali si, vzpomínali, co ještě by měli do večera nachystat. A protože už měli vše připraveno, ani už je celkem nic nenapadlo.
Zajíček Michal si také poležel, pak vstal, umyl se a najedl a potom ještě honem pouklízel, i když už vlastně ani žádný nepořádek neměl. Ale chtěl to mít doma co nejpěknější, aby se návštěvě i u něj co nejvíc líbilo.
Velké přípravy byly ale také na borovici u stračí rodinky, i když přímo do jejich hnízda, vzhledem k jejího umístění, až na vrcholku staré borovice, se žabky dostat nemohly. Milena se Standou také večer slyšeli kvakot žabek a tak se už také dovtípili, že by už teď někdy, měly žabky přijít na návštěvu.
Hned ráno taky přiletěl datel Franta se zprávou, že dnes večer žabky přijdou. A tak Milena, hned po ránu, nakrmila malou Cecilku a také pěkně doma uklidila. Potom svátečně upravila malou Cecilku, načechrala jí peříčka a jako ozdůbku jí připevnila na krk, na tenké pevné nitce, perličku „Stříbřenku“, kterou loni s Vítkem vyhráli při závodech u rybníka.
Malá Cecilka byla tak nadšená, že celý den si perličku prohlížela v úlomku zrcátka a stále opakovala „krrrásná perrrlička, krrrásná perrrlička“ a protože se zrovna naučila říkat pěkně „r“, tak si to na tom dobře procvičovala.
Milena se tomu smála, ale potom byla ráda, že se může také věnovat trochu sobě. Od té doby, co měli tu malou treperendu, měla pořád hlavně starost o ni a o domácnost, a tak jí na sebe moc času nezbývalo. A tak se odpoledne také upravila, ozdobila se zlatým knoflíkem a nachystala několik drobných kousků sušeného ovoce smíchaných s drcenými jadérky z lískových oříšků, aby také přinesla něco na pohoštění.
Standa už se také nachystal a čekal teď na datla Frantu. Byli domluveni, že žabkám poletí k rybníku naproti a budou je doprovázet, aby nemusely mít po cestě obavy že zabloudí. Domluvili se s Frantou, že se sejdou na jejich borovici až bude slunce začínat pokládat stíny stromů asi na poloviční výšku. To bylo podle těchto „lesních“ hodin, tak asi v půli odpoledne.
Když Franta přifrčel, zalétli ještě oba za kamarády k jeskyňce. Ti zrovna dělali ještě poslední kontrolu, zda je vše připraveno. A tak se Standa s Frantíkem domluvili s Vítkem, že už vyletí žabkám naproti a že se sejdou u Tří doubků, kde na ně bude Vítek s jezevcem a zajíčkem čekat. Pak se rozloučili a Vítek se Šmejdou se pustili ještě do poslední kontroly pořádku kolem tůňky u potoka, kde měly žabky nachystán svůj „žabí hotel.“
Když skončili, ještě si oba na chvíli lehli, aby si odpočali na podvečerní cestu a večerní posezení. A když už se sluníčko začínalo sklánět a prodlužovat stíny stromů, také se pěkně nastrojili a upravili, zavolali na veverku Andulu a vydali se směrem k pasece.
Na mezi u paseky se ještě zastavili pro zajíčka Michala, v jeho novém pelíšku a pak všichni čtyři společně vyrazili ke Třem doubkům.
„Aspoň se zase podívám, jak to vypadá v mém bývalém domově,“ těšil se Šmejda.
„Nechtěl by ses vrátit, když na to tak rád vzpomínáš?“ zeptal se ho Vítek a měl obavu, co Šmejda odpoví.
„Ale kdepak,“ povídá Šmejda, „bylo tu sice pěkně, ale s tebou je mi v lese líp a není mi tak smutno a také nemusím mít strach, jako tenkrát při té bouřce.“
A tak se Vítkovi ulevilo a zahřálo ho u srdíčka, že je jeho příteli s ním dobře. No a když už bylo sluníčko nízko, došli kamarádi ke Třem doubkům.
Šmejda se honem běžel podívat do svého starého domečku. To bylo překvapení, když zjistil, že je pěkně uklizen a že se do něj nastěhovaly se svými rodinami, které si pořídily a které se pěkně rozrostly, myšky Tonča a Helča. A bylo to veselé shledání, myšky jim pověděly, že, když si našly své partnery, nechtěly se jako dobré přítelkyně rozloučit a všichni se domluvili, že se přestěhují do bývalé Šmejdovy jeskyňky. Byla pěkně prostorná a vešli se tam pohodlně všichni i s dětmi, kterých se jim brzo narodilo tolik, že je pomalu ani spočítat nemohly. Myšáci akorát nahrnuli, před původně větší vchod, hromádku hlíny a kulatý kámen, aby zmenšili otvor do jeskyňky, kvůli teplu a lepšímu ukrytí. No a teď stačilo kámen odkulit a myšky pozvali přátele k nim na návštěvu.
Jezevec trochu nahlédl, ale když viděl, že malé myšky jsou z jejich návštěvy trochu vystrašené, jenom se trochu porozhlédl, pochválil jim, aby je potěšil, jak to tam mají pěkné a raději vyšel ven za kamarády, aby malou drobotinu neplašil.
Venku si ještě chvíli povídali, když tu najednou, přifrčeli na doubek straka Standa a datel Franta.
„Tak už jsme tu a žabky už tu budou za chvíli také“, povídá Standa a oba slétli na větvích co nejníže k zemi.
Na palouku už se ozývalo šustění a žabí pokvákávání a už se z trávy vysoukala dlouho očekávaná návštěva, obě žabky, Adéla a Filoména. Už byly, pro ně z dlouhé cesty, trochu unavené. Když se shledaly s přáteli srdečně se s nimi přivítaly. Pak si chvíli odpočaly, ovlažily se vodou, kterou měl Vítek ve skleničce v baťůžku,a únava z nich spadla jako zázrakem.
„No tak asi pomalu půjdeme, abychom byli do večera u nás,“ navrhl Vítek a ostatní s ním souhlasili. Už se pomalu stmívalo.
„Co bys Šmejdo řekl na to, že bys vzal žabky na záda, tak bychom mohli jít rychleji. Ony už jsou asi dosti unavené, nebyla by to pro tebe velká zátěž?“ napadlo Vítka.
„Ale klidně,“ povídá Šmejda, „vždyť ony jsou lehounké, jenom se musí pořádně držet, aby nespadly.“
„I to my umíme a i kdybychom se skulily na zem, tak nám to nevadí. Když skáčeme, tak doskakujeme z mnohem větší výšky a kolikrát taky dopadneme ne zrovna akorát,“ uklidnily žabky jezevce.
Ještě se všichni rozloučili s myškami a jejich rodinami a popřáli jim, aby se jim dobře dařilo a pozvali je, aby také, až budou mít čas a nebudou mít tolik starostí s dětmi, přišli k nim do lesa na návštěvu. Pak si žabky, za pomoci Vítka, vylezly Šmejdovi na záda a celá výprava se vydala na cestu. Vpředu šel jezevec Šmejda se žabkami, které se mu pohodlně usadily na zádech, pěkně za sebou a nemohly si to pohodlíčko vynachválit. Za ním šlapal Vítek a vzadu uzavíral průvod zajíček Michal. Ten se vždycky trochu opožďoval, když z dlouhé chvíle koukal dokola, občas si i odběhl a pak je vždycky zase dohnal. To víte, pro takového zajíce je pěší pochod přeci jenom pomalý.
Straka Standa a datel Frantík zase přelétli k lesu, aby mohli čekající veverce Andule oznámit, že už celá výprava jde. A tak než se nadála, byla celá pochodující skupinka u lesa a než se úplně setmělo, byli u jeskyňky.
Žabky byly nejvíc zvědavé, kde budou ubytovány, měly trochu strach aby tu nebylo moc sucho. A taky byly moc zvědavé, že pořád na kamarádech vyzvídaly, aby jim řekli, co pro ně mají nachystané. Ti se ale spolu předem domluvili a protože chtěli žabky překvapit, tak jim pořád jenom říkali „nebuďte zvědavé, budete brzo staré.“ To se tak z legrace říká, když je někdo moc zvědavý.
Když celá výprava dorazila k jeskyňce, už na ně čekala ve větvích i straka Milena a malá stračka Cecilka s tatínkem Standou a strejdou datlem, kteří tu byli o trochu dřív. A zase bylo srdečné vítání a pak všichni obdivovali malou Cecilku, jaká je to krásná „holka“ a její máma, straka Milena a táta Standa, byli moc šťastní z toho, jak se všem jejich dcerka líbí.
No a ta malá treperenda, kterou maminka dobře vychovávala, se na všechny usmívala a snažila se jim všem odpovídat na jejich otázky a protože byla velice chytrá, ale přesto byla hodná a nebyla „nafoukaná“, jak se říká, líbila se jim všem ještě víc.
Po přivítání, protože už se žabky nemohly dočkat, doprovodili je kamarádi k tůňce. Když došli k potůčku a ukázali jim, jaký pro ně u tůňky nachystali pokojíček, žabky nemohly věřit svým očím.
„No to je krása, to je krása,“ pochvalovaly si obě a prohlédly si nachystané bydlení.
„To máme skoro lepší než doma“, povídá žabka Adéla a obhlížela postýlky, které jim v domečku kamarádi nachystali.
„Tak se tu trochu porozhlédněte a zabydlete,“ povídá Vítek, „a pak za námi přijďte do jeskyňky. My se zatím půjdeme také převléknout a nachystáme něco na večeři a posezení.“
Adéla s Filoménou se domluvily, kde bude která spát, uložily své věci a pak se ještě honem šly opláchnout k tůňce, aby si zvlhčily kůži. Žabky totiž musí mít vždycky kůži trochu vlhčí než ostatní zvířátka, protože jsou to vlastně, jak se odborně říká obojživelníci, což znamená, že mohou žít jak ve vodě tak na suchu. Ale tahle jejich výhoda je zase, v obou případech, určitou nevýhodou, neboť nemohou být ani ve vodě, ani na suchu stále, ale musí obě prostředí střídat.
Vítek s ostatními se vrátili do jeskyňky, také se opláchli po cestě, Vítek s jezevcem se převlékli a pustili se do chystání pohoštění. Ostatní jim pomáhali, před jeskyňkou rozložili ploché kamínky jako misky, na ně dali velké ploché listy z jahodníku a na ně dávali oříšky, na kousky nakrájená sušená jablíčka a také ještě pár hrozinek, které měli schovány ještě z vánoc, kdy jim je přinesla Sýkorovic Mařenka. I malá straka Cecilka se velice snažila pomáhat a všichni se moc smáli, když, protože přeci jen byla ještě malá a trochu neobratná, občas jí něco upadlo, nebo něco shodila.
A tak, společnými silami, bylo vše nachystáno, když už se na cestičce od tůňky objevily návštěvnice, žabky Adéla a Filoména.
Když viděly, jak je vše krásně připraveno, nemohly dojetím ani promluvit, tak jim bylo pěkně z přivítání. Pak ještě ony vytáhly ze svých brašniček, které měly na cestu, drobné dárečky pro přátele. Pro každého něco, tomu kousek sladkého rákosu na cucání, jinému zase kousek kyselého šťovíku na spravení chuti. Největší radost udělaly ale malé Cecilce a strace Mileně, když jim daly několik usušených, krásně třpytivých rybích šupin.
„Ty vám posílá kapr Šupík, abyste se mohly s nimi ozdobit,“ vyřídila vzkaz žabka Filoména a předala blýskavý dárek strakám.
Pak se všichni usadili na jehličí pod stromy, ptáci si sedli na větve nízko u země a povídali si se žabkami o životě v lese. A aby žabky poznaly, vše o čem si povídali, dohodli se, že jim Vítek s kamarády, všechno co budou moci, ukáží, jak se říká na vlastní oči.
Žabky zase povídaly, co se událo nového od loňska u rybníka a tak jim večer utíkal, že než se nadáli, svítil jim nad hlavami měsíc jako velký lampion a světla bylo pomalu jako ve dne.
A tak povídali a povídali a když se žabkám už začaly klížit oči únavou, přeci jenom je ta cesta unavila, doprovodili je kamarádi k tůňce a žabky šly spát.
Straka Milena se Standou a malou Cecilkou už také pospíchali domů, malá už byla také hodně unavená a pořád chtěla, že bude spát u strýčka Vítka a Šmejdy, kde ji, později večer, když už začínala usínat, uložili do postýlky k Vítkovi. Maminka Milena se ale zlobila, že ji tu samotnou nemůže nechat a tak nakonec přeci jenom poslechla a ve svitu měsíce odletěla stračí rodinka i datel Franta.
Vítek se Šmejdou ještě kousek doprovodili veverku a zajíčka a pak už taky honem pospíchali do postýlek. Vždyť je zítra čeká provázení návštěvy po celém lese a tak, aby byli odpočatí, zalehli a za chvíli se už z jeskyňky ozývalo dvouhlasé pochrupování.
