Příprava na návštěvu žabek Filomény a Adély

9 min. čtení

 O přípravách na návštěvu žabek v lese.

To už se zajíček Michal pěkně zabydlel ve svém novém pelíšku, když si Vítek vzpomněl, že by také bylo na čase učinit přípravy, aby k nim mohly přijít na návštěvu žabky Adéla a Filoména od rybníka. A tak se domluvil s jezevcem a zajíčkem, že budou muset pro ně vybudovat bydlení, aby po dobu návštěvy měly všechno co žabky potřebují. Žabky totiž potřebují úplně jiné bydlení, než jaké potřebují oni. Oni potřebují, aby jejich jeskyňka, nebo zajíčkův pelíšek, byly pěkně suché a teplé, kdežto žabky potřebují mít pelíšek vlhký a chladnější.

No a Vítek, jak ho už napadlo loni, když se vrátili z návštěvy od rybníka, vymyslel jak to provést. „My upravíme tůňku na potůčku tak, abychom, přímo u ní, mohli v břehu vybudovat pěkný pokojíček, ve kterém by bylo žabkám dobře a nic jim tam nescházelo,“ seznámil se svým plánem kamarády.

Jezevec se zajíčkem nejdřív pochybovali, ale když jim Vítek vysvětlil, jak to má vymyšleno, nadšeně souhlasili.
A tak vzali nářadí a vydali se k tůňce. Ono stejně bylo potřeba už tůňku i potůček trochu vyčistit, a tak se dali všichni tři do práce.

Vítek jim rozdělil úkoly. Zajíček Michal odklízel spadlé větvičky a listí a nosil je do křoví a jezevec Šmejda se pustil, podle Vítkových pokynů, do vyhloubení malé jeskyňky na úrovni hladiny tůňky. Vítek odnášel, trochu bokem, pěkné ploché kamínky a Šmejda vyhrabal a vytlačil do břehu částečně uzavřenou okrouhlou jeskyňku, tak aby v ní bylo na dně trochu vody.

„Tak, teď tu ještě uděláme pěkné dláždění,“ povídá Vítek a navrstvil, na mokrou plochu, placaté kamínky, jako nějakou dlažbu. Vznikla tak vlhká, ale ne zase mokrá, zpevněná a čistá podlaha.

„No, myslím,“ povídá Vítek, „že by se jim tu mohlo docela líbit, ještě jim tu vzadu uděláme z vlhkých lístků postýlku, tady dáme větší kamínek jako stoleček a mají to tu jako v hotelu.“

Přátelé si prohlédli hotové dílo a byli velice spokojeni. Pak ještě uklidili okolo tůňky a potůčku, vzali nářadí a pospíchali domů.

Druhý den Vítek, hned po ránu, zatelegrafoval známým způsobem, klepáním kladívka na kmen smrku, datlovi Frantovi.
Ten, protože byl zrovna na snídani, ve větvích na blízkém modřínu, tu byl dřív než se Vítek nadál.

„Frantíku,“ povídá Vítek, „už jsme nachystali bydlení pro žabky od rybníka, byl by jsi tak hodný a zaletěl jim vyřídit, že, budou-li chtít, byli bychom rádi, kdyby k nám přišly na návštěvu?“

„To není problém a kdy by to mělo být?“

„Nejlepší by to bylo až bude úplněk,“ povídá Vítek, „a pak by mohly vyjít večer, aby nemusely jít na slunci. My bychom jim na paseku u lesa přišli naproti a při měsíčku bychom došli domů. A v noci, před dnem, než vyjdou, ať nám dají signál, my je tu dobře slyšíme.“

Datel Franta dosnídal, pak se ještě zastavil u Vítka říct mu, že tedy letí, a vyrazil k rybníku. To víte, takový datel, ten když se rozletí, to je jako černý blesk, než se nadál, byl u rybníka a začerstva, aby něco nepopletl, honem vše vyřídil žabkám. Ty nechtěly věřit, že by pro ně měl Vítek s kamarády nachystáno v lese ubytování, ale když je datel ubezpečil, že Vítkovi mohou věřit a protože taky věděly, jaký je Vítek šikula, dlouho se nerozmýšlely a vzkázali Vítkovi, že tedy přijdou při nejbližším úplňku.

„A nezapomeňte večer předem zavolat, přijdeme vám na paseku naproti,“ připomněl ještě datel a odletěl zpět, aby vyřídil zprávu kamarádům v lese.

Vítek se zajíčkem a jezevcem se už nemohli dočkat. „Musíme ještě taky dát vědět strace Mileně a její rodině, určitě by se na nás zlobila, kdybychom jim nedali vědět,“ vzpomněl si Vítek a poprosil ještě datla Frantu, jestli by jim to nemohl vyřídit.

„I to víte že ano a rád, stejně jsem se chtěl také za Milenou a Standou podívat. A jsem hodně zvědavý na tu jejich malou.“

A aby na to nezapomněl, zaletěl datel Franta raději, hned druhý den ráno, ke strakám, aby jim vzkaz vyřídil. To bylo na borovici veselo, straky měly radost, že na ně kamarádi pamatují, a datel Franta byl nadšený malou Cecilkou, která už brebentila, že mu z toho šla až hlava kolem. Když si popovídali a domluvili se, pospíchal už zase datel Franta, že ještě musí oblétnout les, aby zjistil, že je vše v pořádku.

„A kdy žabky přesně přijdou, vám ještě přiletím říct, abyste mohli vzít i tu vaši malou treperendu, všichni se už taky na ni těší,“ slíbil datel.

Vítek s jezevcem Šmejdou a zajíčkem Michalem se ještě pustili do příprav, aby se návštěvě u nich co nejvíce líbilo.
Uklízeli všude kolem, v lese, v jeskyňce i zajíček Michal si ještě dokončil úpravy a pěkně si uklidil ve svém novém pelíšku. Těšil se, jak se bude moci pochlubit žabkám i strakám, jaké má teď pěkné a bezpečné bydlení. Pak už všichni den ode dne sledovali, jak měsíce přibývá a čím jej víc přibývalo, tím víc se všichni těšili a nemohli se už dočkat.

Když už byl měsíc velký skoro jako kolo od vozu a zrovna vyšel nad korunami stromů, kamarádi seděli před jeskyňkou a probírali, jestli na něco nezapomněli, ozvaly se z dálky od rybníka silné žabí signály.

„To jsou ony,“ vyskočil s radostným výkřikem Vítek, „takže, zítra večer je tu máme.“

„Tak pojďte spát, ať jsme zítra odpočatí a můžeme jim večer jít naproti, zítra bude dlouhý den,“ navrhl Vítek.

A tak se rozloučili se zajíčkem, honem se umyli a šup do postýlek. Vítek nemohl ještě chvíli usnout a převracel se v postýlce, jak se na tu návštěvu těšil a pořád ještě přemýšlel, jestli na něco nezapomněli. Ještě nikdy u nich totiž žabky nebyly, ani do lesa si nikdy netroufly, měly obavy, že by měly málo vody, kterou ony k životu nutně potřebují, a proto jim vždycky mohli kamarádi z lesa o svém domově jenom povídat. Zítra je tedy konečně budou moci u nich přivítat a ukázat jim i svůj domov, na který byli pyšní a přáli si, aby se i žabkám u nich v lese líbilo.

Když pak usnul, zdálo se mu ještě o přípravách a o tom, jak dělali u tůňky pokojíček pro žabky. A ani mu nevadilo, když si jezevec Šmejda ze spaní něco také brumlal a povídal. Tomu se zase zdálo, že je na louce u Tří doubků, kde měl dříve svůj domeček v mezi, a že jsou u něj na návštěvě Vítek se strakou, veverkou a zajíčkem. Také už měl plnou hlavu návštěvy žabek, a tak se mu o návštěvě i zdálo.

To se tak také někdy stává, že když se na něco moc těšíte, naplete se vám to i do snů. A Šmejda se také opravdu moc těšil.











A tak se rozloučili se zajíčkem, honem se umyli a šup do postýlek.
Vítek nemohl ještě chvíli usnout a převracel se v postýlce, jak se na tu návštěvu těšil a pořád ještě přemýšlel, jestli na něco nezapomněli.
Ještě nikdy u nich totiž žabky nebyly, ani do lesa si nikdy netroufly, měly obavy že by měly málo vody, kterou ony k životu nutně potřebují a proto jim vždycky mohli kamarádi z lesa, o svém domově, jenom povídat.
Zítra je tedy konečně budou moci u nich přivítat a ukázat jim i svůj domov, na který byli pyšní a přáli si, aby se i žabkám u nich v lese líbilo.
Když pak usnul, zdálo se mu ještě o přípravách a o tom, jak dělali u tůňky pokojíček pro žabky.
A ani mu nevadilo, když si jezevec Šmejda ze spaní něco také brumlal a povídal.
Tomu se zase zdálo, že je na louce u Tří doubků, kde měl dříve svůj domeček v mezi a že jsou u něj na návštěvě Vítek se strakou, veverkou a zajíčkem.
Také už měl plnou hlavu návštěvy žabek a tak se mu o návštěvě i zdálo.
To se tak také někdy stává, že když se na něco moc těšíte, naplete se vám to i do snů.
A Šmejda se také opravdu moc těšil.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..