O tom, jak Vítek s kamarády budují nový pelíšek zajíčkovi Michalovi. Ten o něj přišel, když mu ho omylem zbořil jelen.
Vítek se zajíčkem Michalem už několik dní přemýšleli a plánovali, kde a jak zajíčkovi postavit pelíšek, aby se mu nemohlo stát to co posledně. Minule, když k nim přiletěla oznámit svou velkou novinu straka Milena a představit svého partnera Standu, zrovna kreslili do jehličí, jak by měl být pelíšek uspořádán. Jak bude pelíšek velký a z čeho bude postaven, to už měl Vítek vcelku jasné, ještě zbývalo najít vhodné místo.
Po zkušenosti s jelenem Boříkem se rozhodli, že bude nejlepší udělat pelíšek v mezi pod šípkovým keřem. Šípkový keř každého odradí k tomu, aby chtěl přes zaječí pelíšek chodit a zajíček, když si s pomocí Vítka a jezevce udělá cestičku pod keřem v trávě, tam bude daleko bezpečnější. A dobré také bylo, že vhodná mez se šípkovými keři, nebyla daleko od jeskyňky Vítka a Šmejdy, takže si kamarádi budou nablízku, pro případ nutné pomoci.
Když příštího dne po ránu kamarádi vstali, vzali si potřebné nářadí, zásobu jídla a vody, aby se nemuseli přes den zdržovat, až budou mít hlad, sháněním jídla a vyrazili k mezi u paseky.
„To je přesně ono,“ prohlásil Vítek, když dorazili na místo a obhlédli si, jak je keř vrostlý do meze.
„Šmejdo, ty budeš muset trochu ty větve rozhrnout, ty máš pevný a huňatý kožich a já je potom trochu zapletu, aby vytvořily pevnou a bezpečnou chodbičku,“ zahájil práci Vítek rozdělením úkolů.
„Ty zatím Michale budeš nosit trávu a listí, abychom to měli vše připraveno, až to budeme potřebovat.“
Jezevec se dal opatrně do prohrnování větví šípkového, pěkně u země.
Jezevec se dal opatrně do prohrnování větví šípkového keře, pěkně u země. Sem tam jej také nějaký šípkový trn píchl, ale nebylo to moc a tak ani nebrblal. Vítek šel těsně za ním a opatrně, vzal si na to i rukavice, zaplétal větvičky, které Šmejda odsouval do stran a proplétal je tak, že pěkně držely a za nimi se tvořil pěkný kulatý tunel. Přesně tak veliký, aby jím mohl jezevec, zajíček i Vítek akorát pohodlně projít. Když takhle udělali chodbičku k mezi ze spodní strany, pokračovali pak bokem nahoru, aby vytvořili ještě druhou chodbičku, pro případ, že by zajíček potřeboval, v případě nouze, utéct druhou stranou.
Pak vzal Vítek lopatku a motyčku a začal kopat otvor pro budoucí pelíšek. Zakopával se do země jako skutečný odborník, za chvíli už měl vytvořenou pěknou prohlubeň pod kořeny keře. Jezevec zatím vynášel vykopanou hlínu pod mez na velkém plátu smrkové kůry a tam ji rozprostíral tak, aby nebylo poznat, že tu někdo kopal. Zajíček zatím nanosil pěknou hromadu dlouhé jemné lesní trávy, suché bukové listí a zvědavě nakukoval, jak se Vítkovi práce daří.
„Teď ještě zajdeme Michale pro větve a kůru, abychom mohli zpevnit strop a zateplit jej trávou a drny. Ty teď Šmejdo, prosím tě, dobře utlač stěny ve vykopaném prostoru pelíšku a dobře udusej podlahu.“
Vítek se zeptal zajíčka, jestli bude pro něj vykopaný prostor dostatečný a pelíšek dosti veliký a pohodlný. „Určitě, Vítku, myslím si, že to bude akorát, tak, aby tady bylo dosti místa, i když přijdete na návštěvu i vy a přitom v zimě, aby se dosti vyhřál a nebylo mi tu zima, spokojeně souhlasil Michal, když si výkop prohlédl.
Pak tedy Šmejda udupával podlahu a udusával hliněné stěny, tak jak to loni dělali ve své jeskyňce. Byli to už vlastně zkušení odborníci. Vítek se zajíčkem donesli pěkné pevné smrkové větve a pláty pevné borové kůry z okraje lesa. Na strop pelíšku shora pak položili pláty kůry, zpevněné větvemi, na ně opět vrstvu větví a nakonec vše zakryli travnatými drny, takže ani nebylo pomalu poznat, že v mezi je prostorná a přitom útulná dutina.
„Tak to bychom zhruba měli a je akorát poledne“, povídá Vítek, „teď si pojíme a odpoledne můžeme práci dokončit.“
„Jé kluci,“ povídá zajíc, to bych tu už dneska mohl i spát, že jo?“ Už se nemohl dočkat, tak moc se mu místo i pelíšek líbil. „No, když by se všechno dařilo, mohl, ale stěhování tvých věcí necháme až na zítra,“ kývl Vítek na souhlas a dal se do jídla.
Při obědě ještě plánovali, kde si umístí zajíček ležení. Když si po obědě trochu odpočinuli, pustili se opět do práce. Vítek se Šmejdou ještě dokončili vnitřní úpravy a zpevnění stěn a zajíček už si pomalu začal ukládat suché listí a suchou jemnou trávu na vystlání postýlky. Nastlal si ji v zadním útulném koutě pelíšku, kde se mohl pěkně stulit a měl pěkně přehled po volném prostoru a výhled ke vchodu.
„Podívejte kluci,“ povídá Michal, „to je ještě mnohem lepší domeček, než jsem měl můj původní a tady můžeme všichni, když přijdete na návštěvu, pěkně posedět a všichni se tu vejdeme.“
Vítek se Šmejdou měli velkou radost, že se Michalovi jeho nový domov tak líbí a že se jim tak dílo daří. Ještě udělali před novým pelíškem pořádek a když skončili, nikdo by nepoznal, že tu má zajíček bydlení, tak byl pěkně schován a okolí uklizeno.
„Myslím, pánové, že se nám dílo opravdu podařilo,“ ohodnotil výsledek Vítek a všichni ještě jednou obhlédli, jestli je vše v pořádku. Byli spokojeni.
„Tak jestli chceš, tak už si tu zůstaň, zítra za tebou přijdeme a přestěhujeme tvé věci z jeskyňky,“ povídá Vítek a zajíček nedočkavě a s radostí souhlasil.
Jezevec s Vítkem se tedy se zajíčkem rozloučili, popřáli mu pěkné sny první noc v jeho novém pelíšku a vydali se na cestu domů. A protože to nebylo daleko, za chvíli už byli ve své jeskyňce. Ještě se honem zaběhli umýt k tůňce. Byli z toho celodenního kutání v hlíně pochopitelně celí ušpinění a tak jim to dalo chvíli práci.
Když se umyli, udělali si ještě dobrou večeři, kterou s velkou chutí zbaštili, a pak už honem do postýlek, aby byli zase zítra odpočatí a mohli dokončit zajíčkovo stěhování. Když usínali, trochu se jim po Michalovi stýskalo, ale to už tak v životě chodí, že se i přátelé musí občas rozloučit.
„Ale, vždyť to k němu není tak daleko,“ povídá Vítek jezevci a tak si popřáli dobrou noc a usnuli, jako když je do vody hodí.
A spalo se jim krásně, ve snu se jim ještě vracely pěkné pocity z dobře udělané práce pro kamaráda a jak na něj před spaním oba mysleli, úplně ho ve snu viděli, jak se spokojeně vrtí ve svém novém pelíšku.
